Léčba a příznaky hypochondrie

Smát se hypochondrovi? Ne - spíše ho litovat! Jsou oblíbeným terčem posměchu, přitom neuvěřitelně trpí. Utkvělá představa, že mají smrtelnou nemoc, dělá z hypochondra trosku. Své si odtrpí i blízcí těchto psychicky nemocných lidí. Zbavit se hypochondrie je řádná fuška, ale dá se zvládnout.

Základním rysem hypochondrické poruchy je strach,

že člověk trpí závažnou chorobou. I když ho lékař opakovaně vyšetří a ujistí, že je zdravý, pacient naléhá na další a další vyšetření. Statistiky, kolik hypochondrů chodí po Česku, zatím neexistují. Odhaduje se však, že je může být od 3 do 14 procent. Zažitý předsudek, že hypochondry jsou hlavně muži, se nepotvrdil. Touto poruchou trpí obě pohlaví stejně. Občasné obavy o zdraví mívá i každý pátý zdravý člověk, u neurotiků je to téměř každý druhý. Mnozí pacienti s mířenějšími projevy hypochondrie se léčí většinou u svých praktických lékařů, doporučení jít na psychiatrii odmítají. Přitom psychiatr je ten pravý lékař na tohoto onemocnění.

Hypochondrie je pravděpodobně naučené chování,

pacienti však mohou být od narození citlivější na svou tělesnou schránku, mívají i snížený práh bolesti. Tam, kde normální člověk pociťuje tlak v břiše, hypochondr cítí bolest. Pacienti se na tělesné projevy příliš soustředí, selektivně je vytrhávají z kontextu, mylně je interpretují a pak jsou z toho vyděšení.

Hypochondrie může odrážet i nízké sebevědomí,

může souviset s prohřešky pacienta v minulosti, nebo naznačuje utkvělou představu pacienta, že je ve svém jádru zlým člověkem. Raději přijímá roli vážně nemocného člověka, která mu umožňuje vyhnout se nepříjemným nebo pro něj neřešitelným problémům v životě. Pacient považuje své tělesné příznaky za nebezpečnější, než ve skutečnosti jsou, následky nemoci považuje za hrozivější, svou schopnost bránit se za nižší, než je a schopnosti lékařů podceňuje.

Příznaky

Minimálně po dobu půl roku je pacient přesvědčen, že má alespoň dvě vážné tělesné nemoci. Nejméně jednu ví přesně pojmenovat. Neustále se zabývá myšlenkou, že se deformuje. Je o svých problémech přesvědčen, vyhledává léčbu, vyšetření, nevyhýbá se ani alternativní medicíně. Odmítá ujištění lékařů, že je v pořádku. To vše vyústí do skutečných tělesných projevů nemoci. Objeví se nadměrné pocení, mravenčení v prstech, svědění kůže, bolesti hlavy, problémy s dýcháním. Postižený si začne často měřit teplotu, tlak, tep a drobné odchylky od normálu ho děsí. Vyhýbání se námaze postupně vede k ochabnutí svalstva, snížení výkonnosti a následně pak k únavě i po té nejmenší námaze.

Začátky onemocnění sahají do pozdější fáze dospívání a na začátek dospělosti

Vrchol bývá kolem třicítky u mužů a čtyřicítky u žen. Nezřídka se však příznaky objeví i v padesátce. Průběh onemocnění bývá kolísavý, epizodický, chronický. Epizody trvají od několika měsíců do několika let. Zhoršení příznaků souvisí se stresujícími změnami nebo životními událostmi. U asi jedné třetiny postižených dojde časem k ústupu onemocnění, u dvou třetin je průběh chronický. Při lehčích variantách nebrání pacientovi pracovat, v nejtěžších případech vede k trvalé invaliditě. Někteří pacienti dokáží příznaky manipulovat své okolí. Mnozí však fungují zcela normálně. Dobrou prognózu mají pacienti s vyšším socioekonomický statusem bez přítomné poruchy osobnosti.

Spouštěče nemoci

• tělesný příznak stresu• tělesný příznak při námaze nebo sexu• televizní program o rakovině• rozhovor o chorobách v čekárně u lékaře• světlá stolice, mírná teplota

Chování

• sledování se• prohlížení stolice, měření teploty• opakované tlačení si na pravé podžebří• neustále návštěvy lékaře• vyhýbání se pohybu, sexu, kořeněným potravinám, masu, slazeným nápojem, alkoholu

Tělesné reakce

• nadměrné pocení• zvýšená tělesná teplota (37,2)• svědění kůže• tlak vpravo podžebří• průjem• časté nucení na močení

Myšlenky

• Je to zas tady, určitě mám cirhózu!• Zas mám světlou stolici!• Musím to sledovat, abych to nezanedbal!• Když nepůjdu hned k doktorovi, bude pozdě!• Co když je to už zanedbané?• Nikdo mě pořádně nevyšetří!• Doktoři na to kašlou, co když kvůli tomu umřu?!

Emoce

• úzkost a strach• bezmoc• hněv

Důsledky pro život

• dlouhodobá pracovní neschopnost-hrozící invalidní důchod• manželská krize-manželka si našla milence• konflikty s dětmi i s rodiči, kteří neustále kritizují• ztráta příjemných aktivit-nedá se na ně soustředit, ani je s chutí užít• sociální izolace

Léčba

Příznaky hypochondrie se částečně dají potlačit antidepresivy a některými dalšími léky. Antidepresiva mimo jiné zvyšují práh bolesti. Je to však jen podpůrná léčba. Anxiolytika-léky proti strachu-se využívají jen zřídka a krátkodobě, pacient by si na ně mohl snadno navyknout. Analgetika jsou zcela neúčinná a neuroleptika se podávají při hypochondrii s psychotickou poruchou.

Základní léčbou u všech hypochondrů je tedy psychoterapie

S pacienty je třeba pracovat alespoň jednou do týdne, ideální počet sezení je 16 až 32. Cílem terapie je, aby si pacient přestal dělat starosti o své zdraví a byl schopen zvládat své běžné denní povinnosti a věnovat se svým zálibám. Úspěch po 16 sezeních dosáhne 60 až 70% pacientů, dosažené výsledky přetrvávají nejméně 6 až 12 měsíců po ukončení terapie. Důležitou součástí léčby je expozice pacienta-vystavování ho podnětům, z kterých má obavy. Nejjednodušší expozicí je tělesné cvičení. Pacienta je třeba vést k tomu, aby pravidelně cvičil, buď už na rotopedu, v posilovně nebo stačí obyčejný běh. Měl by se také začít otužovat. Postupně přestane přehnaně reagovat na zcela běžné podněty a stavy. Vydechne si on i jeho rodina.