Zateplení domů nemá vliv na výskyt plísní

Tvorba plísní je problémem, se kterým se potýkají mnohé domácnosti. Jejich výskyt ale není způsoben zateplovacími materiály. Plíseň v zatepleném domě je nejen estetickou vadou ale zároveň i problémem, který může nepříznivě ohrozit naše zdraví. Ve stavební praxi panuje názor, že některé zateplovací materiály neumožňují stavbě dýchat, a to má za následek vznik plísní. Je to pravda nebo mýtus? Podívejme se na tento problém blíže.

Mezi záplavou užitečných rad a doporučení

od zkušených odborníků na téma zateplování se objevují i ​​informace, které jsou nepravdivé a zcela zkreslují skutečný stav věcí. Jednou z takových témat je tzv.. "dýchání domů". Nevíme, kdo jako první takto nešťastně použil toto slovní spojení, ale stále dokola je možné číst různé názory na toto téma nejen v médiích ale i ve firemních prospektech. Bohužel, většinou jsou tyto informace velmi zkreslené až nepravdivé.

Problematika "dýchání domů"

se odborně nazývá difuze vodní páry konstrukcemi stavby. Množství vlhkosti, které stěnou prochází je závislé hlavně na teplotě a relativní vlhkosti vnitřního vzduchu v místnostech a dále na tzv.. difúzních odporech materiálů obvodových stěn. Ze stavebních materiálů mají nejvyšší difúzní odpor sklo, kovy (např. hliníková fólie), asfaltové natavitelné pásy a plastové fólie. Pokud se zaměříme na zdivo, pak železobeton (panelová technologie) má větší difúzní odpor než cihelné zdivo či zdivo z pórobetonu. Porovnáme-li difuzní odpory pěnového polystyrenu a železobetonu, vychází z toho, že stejná vrstva železobetonu má asi dvakrát vyšší difúzní odpor než stejná vrstva z pěnového polystyrenu.

Pokud dojde k tomu,

že po zateplení domu vrstvou pěnového polystyrenu přestane dům "dýchat", není to způsobeno vrstvou pěnového polystyrenu, ale tím že zateplení budovy je většinou spojeno s výměnou oken a s dokonalým utěsněním spár. Nová okna, jak plastová tak i dřevěná typu EURO, mají oproti starým oknům až 10-násobně vyšší těsnost spár mezi rámem a křídlem okna. Tento fakt výrazně ovlivní možnost stálé výměny vzduchu v místnosti, která probíhala před výměnou oken. Zatímco dříve byla výměna vzduchu v místnosti i při zavřených oknech cca 1-krát za hodinu, po osazení nových oken je 10-krát nižší. Pokud si uživatelé nenastavily nový, oproti minulosti odlišný režim větrání bytu, dochází pak k nárůstu relativní vlhkosti vnitřního vzduchu a ke vzniku plísní. V praxi většinou postačí nechat okna na režim mikroventilace.

Pokud se mluví o tzv.. "dýchání domu" vychází se přitom z úvahy,

že difúze vodní páry přes stěny domu má nějaký praktický význam. Ve skutečnosti ale běžný dům neumí přes obvodové stěny odvést více než 3% vlhkosti. A to bez ohledu na to, zda je stěna z pálených cihel, pórobetonu, betonových tvárnic nebo např.. ztraceného bednění. Stejně tak dodatečné zateplení takového domu pěnovým polystyrenem, minerální vatou, lehčeným pórobetonem a pod. nehraje v celkové bilanci výměny vzduch významnou roli. V praxi existují případy, kdy může mít difúze přes zdi domu i určitý praktický význam (např. domy po povodních, již dříve velmi zasaženy vlhkostí apod..), ale v těchto zvláštních případech je vhodné nechat dům postupně vyschnout po odstranění původní zasažené omítky, a zejména po odstranění vlastních příčin vzniku vlhkosti. Tyto stavby by měl důkladně posoudit odborník a navrhnout způsob řešení.

K tomuto tématu byla v zahraničí zpracována studie,

která dospěla k závěru, že "typické vnější stěny nejsou schopny ani částečně nahradit ventilaci při odvádění vodní páry z místnosti, protože množství páry vznikající při používání domu nebo bytu je několikanásobně vyšší, než může prostoupit přes vnější stěny. Snahy o dosažení co největší paropropustnosti vnějších stěn jsou z praktického hlediska nesmyslné a bezvýznamné. "