Úprava stěn v interiéru

V informacích o výstavbě rodinného domu jsme se posunuli k interiérovým úpravám stěn. Budete se na ně neustále dívat, proto popřemýšlejte, na co se vám bude chtít dívat každý den, čeho se budete chtít dotýkat a hlavně, který povrch je pro vás v konkrétním prostoru praktický z hlediska údržby. Vybírat si můžete ze dvou základních skupin - z omítek a obkladů.

Úprava interiérových stěn zahrnuje velké množství možností,

které by však měly kromě estetické funkce chránit i před mechanickým poškozením. Konečná povrchová úprava stěn může mít i další funkce, které mohou ovlivnit vlastnosti vnitřní stěny; patří k nim akustická, tepelně izolační, požární, fungicidní nebo antistatické funkce.

Omítkové záležitosti

Omítka patří k základním povrchovým úpravám stěn interiérů.Na vnitřní omítky se sice nekladou tak vysoké nároky jako na vnější, musí však také splňovat určité požadavky. Omítka by měla vyrovnat nerovnosti zdiva, esteticky zhodnotit jeho vzhled a chránit před mechanickým poškozením. Důraz se klade také na zachování difúzních vlastností. Omítky vytvářejí na konstrukci souvislou vrstvu v tloušťce 1 až 3 cm. Aby se dosáhl kvalitní výsledek, doporučuje se používat certifikované materiály. Mohou se aplikovat na různé druhy cihelného, ​​kamenného i smíšeného zdiva, na beton, pórobeton, sendvičové panely, dřevotřískové tvarovky a jiné stavební materiály. Kvalita omítky závisí na kvalitě jednotlivých vrstev, z nichž se omítka skládá, a na dodržení technologického postupu stanoveného výrobcem zvoleného typu omítky nebo celého systému. Když se mluví o vrstvách, většinou se omítka skládá ze tří částí: přednástřiku, jádra a štuky. Podkladovou vrstvu pro jádro nebo postřik tvoří postřiková malta, která má být dostatečně řídká, aby vnikla do všech spár a vyrovnala nerovnosti podkladu. Ještě před zahájením omítání a nanesením první vrstvy je třeba plochy povrchů konstrukce důkladně očistit od prachu a nečistot. Jádro se pak nanáší na upravený podklad omítky a jeho kvalita do velké míry ovlivňuje kvalitu celé omítky. Nanáší v několika vrstvách, z nichž každá musí nejprve vyzrát - až pak se může nanášet další. Povrch poslední vrstvy jádra musí být v celé ploše rovinný. Jádrovou omítkou se vyplňují nerovnosti podkladu maximálně do hloubky 5 cm. Štuková vrstva omítky tvoří poslední vrstvu. Při konečné úpravě se maluje nebo jiným způsobem upravuje. Po celé ploše musí být stejně silná, protože každá nerovnost by byla viditelná. Konečná tloušťka štukové vrstvy omítky je 2 až 2,5 mm.

Při výběru omítky je třeba zohlednit:

• typ podkladu, na který se bude omítka nanášet
• potřebnou tloušťku vrstvy pro vyrovnání nerovností
• zkušenosti zedníků s konkrétním typem omítky

Výběr z omítek

Nejběžnější omítkou je dvouvrstvá štuková vápenná omítka. Struktura jejího povrchu závisí na zrnitosti omítkoviny jádra, které se zhotovuje z hrubé vápenocementové malty o tloušťce 1,5 až 2 cm. Vrchní štuková vrstva je z jemné vápenné malty. Nanáší se v minimální vrstvě 2 až 4 mm. Je to vhodný podklad pod malbu nebo tapety a také se hodí do místností s přechodně vlhkým ovzduším, jako jsou prostory koupelen nebo kuchyní. Vyšším standardem je hlazená sádrová omítka, jejíž jádro má tloušťku 1,5 cm. Vrchní vrstva má tloušťku 5 mm a skládá se z vody, vápna a sádry. Je vhodné, pokud se stěna nejprve impregnuje penetračním nátěrem a pak se na ni nanese sádrová omítka a malba. Aby byla plocha dokonale rovná, uhladíme ji kovovým hladítkem.Sádrová omítka s velmi jemnou strukturou povrchu působí příjemně a navíc je aktivním materiálem, který umožňuje stěnám dýchat, a tím reguluje klima v místnosti (pozor na kouření - sádrová omítka absorbuje cigaretový kouř, čímž trvale zešedne a zapáchá po kouři). V závislosti na typu se používá na celoplošné stěrkování stropů a stěn a na omítání betonových panelů či zděných stěn jako podklad pro malířské a tapetářské práce. Také se využívá pro sanaci trhlin, děr a spár. Na celoplošné stěrkování se nanáší v tloušťce 1 až 2 mm - roztírá se ocelovými stěrkami.

Vnitřní omítky rozdělujeme podle:

• způsobu omítání - ruční, strojní
• úpravy a opracování povrchu omítky - tlusté, hladké, jemné, hlazené, strukturované, ozdobné, škrábané, česané, broušené, leštěné
• počtu vrstev - jednovrstvé, dvouvrstvé, vícevrstvé a nástřiky
• použitých materiálů - vápenné, vápenocementové, cementové, vápeno-sádrové, sádrové, speciální, plastové apod.
• způsobu nanášení - nahazované, stříkané, nátěrové nebo jiným způsobem nanášené

Strukturovaná omítka je protiklad hlazené sádrové omítky 

I když se uplatňuje zejména jako vnější omítka, lze ji použít i v interiéru. Zhotovuje se z barvené omítkové směsi ve finální barvě omítky. Díky své plasticitě se doporučuje na zdůraznění určité stěny nebo stavebního prvku, např. krb, a ne na všechny stěny interiéru. Více se ni usazuje prach. Na trhu je i bioaktivní vápenná štuková omítka s příměsemi speciálně vybraných krystalů a polodrahokamů, které vytvářejí fyzikální pole podobné poli hornin v jeskyních využívaných na speleoterapetickou léčbu.Mají silný povzbuzující účinek na imunitní systém člověka a centrální nervový systém dětí s lehkým poškozením mozku. Z dekoračního hlediska je zajímavá bavlněná omítka. Bavlna jako základní materiál bavlněných omítek nabízí velký rozsah struktur od jemných až po vzhledově neopracované. Do základního materiálu omítek se přidávají zabarvené viskózová vlákna - tak vznikají omítky mramorované, s barevnými akcenty nebo i rovnoměrným zabarvením. Na vytvoření mimořádných estetických efektů se využívají i vlákna obarveného polyesteru, slídy, granitu, perleti. Bavlněné omítky a omítky s viskózovými vlákny se nehodí do zavlhlých prostor, kde by se dařilo plísním a houbám. Pro zvýšení nedostatečného tepelného odporu zdiva, například na omítání nevytápěných schodišť, se používají vnitřní tepelně izolační nebo také nazývané perlitové omítky.

Obkladové záležitosti

Obkládání stěn zvyšuje mechanickou odolnost povrchu stěn, odolnost proti vlhkosti, ale i tepelnou či zvukovou izolaci.Pomocí vnitřních obkladů lze vytvořit moderní interiér odpovídající vysokým estetickým a technickým nárokům.Mnohé obkladové materiály používané v exteriéru se využívají dnes i na obklady v interiérech. Nejčastěji se setkáváme s obklady stěn na bázi dřeva, kamene a keramiky. Obklady ze dřeva se využívají díky příznivému působení na psychiku člověka, své barvě, struktuře a vůni. Na montované obklady stěn a stropů se používají dřevěné desky (fošny, hranoly, hranolky) z masivu nebo také desky a jiné prvky vyrobené průmyslovým zpracováním dřevin. Jde o:
• desky z přírodního dřeva,
• vrstvené dýhové dřevo
• překližkové desky,
• desky z orientovaných třísek (OSB),
• třískové desky spojené pryskyřicí nebo cementem,
• vláknité desky,
• opláštěné konstrukční desky s rámem (voštinové desky),
• korkové desky.

Na obklady stěn

z masivu se nejčastěji používá smrk, borovice, modřín, jedle, lípa, bříza, dub. Z tropických dřevin se často používá teak. Přírodní kámen se v interiéru vnímá jako dekorační prvek. Jde o materiál, který podtrhuje luxus a zvýrazňuje estetiku prostoru. Mezi nejběžněji používané druhy kamene patří mramor a žula. Na obkládání se používá i pískovec, travertin, vápenec, břidlice, syenit a různé druhy lomového kamene. Kámen má velkou hmotnost, proto se na obklady používají tenké desky v různých tloušťkách v závislosti na druhu. Při žulách a mramorech se dají dělat tenkostěnné obklady s tloušťkou asi jeden centimetr, standardně se však dělají obklady dva až tři centimetry tlusté.Tenkostěnné kamenné obklady mají omezené formáty, nejčastěji o rozměrech 30 × 30 cm, u žuly i 40 × 40 cm. Silnější obklady je možné získat i ve větších formátech podle konkrétní požadavků. Při přírodních kamenech třeba počítat s nasákavostí. Pokud ve vlhkých prostorách zvlhnou, trocha ztmavnou, a svou podobu znovu obnoví, když se voda odpaří.

Betonové obklady

jsou svým charakteristickým, velmi přirozeným povrchem a zbarvením prakticky nerozeznatelné od přírodního kamene. I na vytvoření dojmu starého venkovského cihelného zdiva můžeme použít betonový obklad. Dlaždice se vyrábějí ze směsi kvalitních křemičitých písků, bílého nebo šedého cementu nejvyšší třídy či betonu, který se po celém průřezu barví speciálními pigmenty. Díky tloušťce pouhých 1,5 až 2,5 cm se dají použít univerzálně. Výhodnými vlastnostmi jsou stálá barevnost, velká pevnost, odolnost proti otěru, nenasákavost, paropropustnost a nízká hmotnost. V poslední době se stále častěji využívají i v bytových interiérech.

Několik otázek ke konečné úpravě stěn stěrkováním

1.V současnosti nabízejí výrobci na našem trhu několik možností konečné povrchové úpravy stěn, například pomocí stěrky. K dispozici jsou ruční stěrky v podobě hotové pasty nebo sypké. Jaké jsou základní kritéria při výběru stěrky? V první řadě je třeba znát výhody a nevýhody jednotlivých stěrek a účel jejich použití. Výhodou předpřipravené pastovité stěrky je možnost přímého nanášení na stěnu hned po otevření balení, bez přidávání vody a následného míchání. Hotovou stěrku v konzistenci pasty však třeba zpracovat co nejdříve, nelze ji po otevření skladovat dlouhodobě. Naopak ze sypké stěrky je možné zamíchat si kdykoliv konkrétní množství směsi potřebné ke zpracování. Není problém otevřené balení použít na více stavbách s časovým odstupem. Také skladovatelnost a přeprava v zimních měsících je v případě sypkých stěrek jednodušší, než u pastovité stěrky, kterou je třeba chránit proti promrznutí, neboť obsahuje vodu. Při samotném nanášení musíme myslet na skutečnost, že před použitím pastovité stěrky třeba nejdříve zarovnat poškozená místa (trhliny, praskliny, díry apod..) vhodným materiálem. Ochranné rohové hliníkové lišty také třeba vhodným materiálem osadit ještě před stěrkováním. Při použití sypkých stěrek připravovaných až přímo na stavbě musíme předem zarovnat všechny nerovnosti do 3 mm. Lokální praskliny a nerovnosti lze upravit přímo stěrkou, do které se podle potřeby vkládá armovací tkanina.

2.Jaké nároky kladou sádrové stěrky na řemeslníka při práci?

Důležitou pozornost věnujeme podkladu. Vysoká přilnavost sádrových stěrek k podkladu zaručuje kvalitní spojení v podstatě se všemi běžnými stavebními podklady. Samozřejmě, v závislosti na tom, zda se bude stěrkovat beton, vápenocementové omítky nebo sádrokarton. V případě betonu se doporučuje použít kontaktní můstek a v případě savých podkladů regulátoru nasákavosti. Při samotném zpracování platí několik pravidel. Suchou směs třeba sypat vždy do čisté vody a nikdy ne naopak. Promíchání materiálu elektrickým míchadlem se provádí při nízkých otáčkách. Dosypat suchou směs do udělaného materiálu již není vhodné. Materiál se nanáší nerezovým hladítkem nebo stříkacím zařízením. Postupuje se v jednom směru tzv..z mokrého do suchého. Drobné lokální nerovnosti vzniklé při nanesení lze po vyzrání strhnout hranou hladítka nebo opravit dodatečným stěrkováním.

3. Proč si vybrat sádrovou stěrku?

Při výstavbě rodinného domu je třeba pamatovat na skutečnost, že již při samotném dýchání se předává do interiéru až několik litrů vody, nemluvě o přípravě jídel či mytí v koupelně. A právě zde nachází svou roli stavební materiál, který dokáže tuto přirozenou vlhkost regulovat a vytvářet příjemné mikroklima místnosti. Základní vlastnosti sádrových stěrek jsou pórovitost a schopnost vázat vodu v sádře. Samozřejmě, neméně důležitými faktory jsou zdravotní nezávadnost přírodního sádrovce s vhodným pH, nízký statický náboj, který neváže prach, protipožární ochrana, která vzniká uvolněním objemu vody v samotné sádře, a tedy její samozhášivost, ale i estetika a kvalita povrchu bez celoplošného broušení a zbytečné prašnosti. Třeba zmínit i vyšší odolnost proti nárazu, zlepšení akustických vlastností stěn a tepelného prostupu.

4. Jsou i další možnosti úpravy stěn?

Trendy se přece mění a investor žádá, přirozeně, stále více. Hladká stěna se dá jednoduše zkrášlit některou z metod plastické dekorace. Stěny se sádrovou povrchovou úpravou to umožní. Stačí, když se na základní suchou a vytvrzenou vrstvu sádrové stěrky nanese další, v níž se ihned po nanesení vytvářejí plastické struktury pomocí nářadí. V takovém případě se však nedoporučuje základní směs přibarvovat. Docházelo by totiž k vysoké spotřebě pigmentů, nežádoucím změnám kvality stěrky a nedali by se opakovaně namíchat stejné odstíny. Navíc, systém barvené hmoty by neumožnil opravy a opakování procesu, jako při bílém podkladu. Barva se nanáší vždy po vícenásobně zředěné penetraci nanášené ve dvou cyklech na suchý povrch. Nejvyšší kvalita malování se pak dosáhne nastříkáním barvy.