Opravy fasády - sanační omítky

Jednou z variant opravy fasád novějších domů je jejich výměna za šlechtěné (např. břízolitové) omítky, které jsou velmi trvanlivou povrchovou úpravou. Životnost šlechtěné omítky závisí kromě kvality přísad i od kvality zhutnění. Zhutnění se nejlépe dosáhne prudkým nahozením omítky. Následným škrábáním zavadlé omítky se odstraní homogenní povrchová vrstvička a v omítce se vytvoří póry, do kterých vniká oxid uhličitý, takže omítka rychle tvrdne.

Na stavbu se dodávají již hotové směsi,

na jejichž výrobu se používají pouze vybrané druhy písku a granulované drtě se stálou zrnitostí, předem vyčištěny a vytříděné. Břízolitová směs (původně z Horní Břízy) se skládá přibližně ze 70% bílé mramorové moučky, 15% vápenného hydrátu, ze 4,7% bílého cementu, ze 4,5% travnatého moučky, z 0,5% slídy, z 0,3 % barevného cementu .Dodatečné přidávání jiných přísad kvalitu směsi zhoršuje. Šlechtěné omítky se dělají ve dvou vrstvách. Spodní jádrová vrstva z vápenocementové malty je silná asi 1,5 cm a nahazuje se na ztvrdlý cementový postřik, přičemž se zdrsní její líc. Před nahazováním vrchní vrstvy se celá plocha podkladu navlhčí tak, aby nanášená vrstva pomalu vysychala. Břízolitová vrstva má tloušťku 0,7 až 1,5 cm v závislosti na zrnitosti. Protože lícovou vrstvu omítky nelze vzhledem k viditelnost spoje připojovat, je třeba zhotovit či vyměnit celou plochu omítky najednou. Pokud je omítaná plocha příliš velká, rozděluje se pracovními dělícími vodorovnými rýhami s velikostí 2 × 1 cm (ve výšce okenních otvorů) na menší části. Po zavadnutí (po 10 až 24 hodinách) se omítka oškrábe ocelovými drapáky. Škrábe se vždy jedním směrem, shora dolů, snadno a rychle bez přerušení, aby měla plocha stejnou strukturu. Oškrábáním plocha se očistí měkkou metličkou. V letním období se musí čerstvá omítka chránit proti přímému oslnění, aby se zabránilo prudkému vysychání.

Oprava fasád tenkovrstvými omítkami

Tenkovrstvé omítky, které se nanášejí v tloušťce 1 až 5 mm, se vyrábějí na makromolekulární bázi, nepodléhají vlivu oxidu siřičitého či uhličitého, a proto představují vhodnou povrchovou úpravu na fasády ve znečištěném ovzduší. Podle použitého pojiva se dělí na disperzní (na bázi akrylátů a podobně) a rozpouštědlové (na bázi roztoků polymerních pojiv). Na trh se dnes dodávají zejména suché štukové omítkové směsi, tenké omítkoviny z aktivovaného štuku a stěrkové omítky ze syntetické omítkoviny. Vhodnými podklady jsou vyzrálé a soudržné vápenocementové, cementové a polymer-cementové omítky či tmely, beton, pórobeton a pěnobeton. Nesoudržná místa omítek třeba odstranit a podklad upravit penetrováním, disperzním roztokem nebo cementovým postřikem. Objemově nestabilní podklady, izolační materiály a omítky je třeba nejprve vybavit mezivrstvou z vhodně zvoleného tmelu a maltonosným výztužným pletivem. Finální vrstva se na připravený podklad nanáší plastovým nebo nerezovým hladítkem, ručně se nahazuje nebo stříká. Povrch lze upravit vhodným typem válečku, zednické lžíce a podobně. Omítka se připravuje mícháním rychloběžného míchadla nebo míchačkou s nuceným mícháním. Podle použitého míchacího zařízení míchání trvá několik minut.

Utěsňování konstrukcí vodotěsnými omítkami

Vodotěsné omítky se podle složení mohou použít jako těsnící izolace proti kapilární a tlakové vodě v běžných konstrukcích, jako systémy zachycující soli, odstraňující plísně, houby, řasy či bakterie, impregnační a voděodolné povrchové úpravy, nátěry vyplňující drobné trhliny a podobně.

Sanační omítky

Sanační omítky jsou dnes jedním z moderních způsobů sanace zavlhlých povrchů zdiv a zachycování vodorozpustných solí nacházejících se v nich. Sanační omítky nejsou určeny k sanaci zavlhlého zdiva, ale jsou určeny pro omítání vlhkého a zasoleného zdiva. Mají zabránit vlhkým skvrnám a výkvětům solí, jakož i poškození omítek budov, které nemají dostatečnou izolaci proti zavlhání. Sanační omítky umožňují vysychání vlhkého zdiva odpařováním vody ze zavlhlých konstrukcí při současném zachování požadovaného estetického vzhledu povrchové úpravy. Zároveň chrání zdivo proti dešťové nebo odstřikující vodě, takže jsou vhodné i na podezdívkové části zdiv. Sanační omítky zabraňují napadení zdiva plísněmi, po zatvrdnutí mají vysokou schopnost absorbovat soli a protože nenavlhne, jsou odolné i proti poškození omítek mrazem. V sanačních omítkách je snížena jejich náchylnost k tvoření trhlin. Sanační omítky jsou však účinné pouze při namáhání kapilární nebo hygroskopickou vlhkostí. Při průsaku vody přes konstrukce (např. z poškozené instalace) nebo při kondenzované vlhkosti ze vzduchu je jejich účinnost minimální.

V kombinaci s jinými metodami odstranění vlhkosti

či izolace konstrukcí (například účinného odvětrání, drenáže, izolace boků podzemních částí stěn) jsou však schopny výrazně přispět k sanaci i velmi komplikovaných případů zavlhání stavebních objektů. Sanační omítky mohou být používány při obnově poškozených provlhlých omítek na fasádách, na zabránění tvorby kondenzační vody v povrchových úpravách či při vysušování vlhkého zdiva. Dnes nacházejí široké uplatnění nejen při opravách povrchových úprav moderních, ale i historických staveb. Sanační omítky mají omezenou životnost 15 až 20 let, po jejichž uplynutí je třeba sanaci zopakovat. Při používání sanačních omítek třeba dodržovat přísnou technologickou kázeň a směs připravit, resp. aplikovat přesně podle pokynů výrobce (třeba zejména dodržet množství záměsové vody a dobu míchání).

Hlavní zásady realizace sanačních omítek

Kvalitu a účinnost sanačních systémů lze dosáhnout jen přesným dodržováním technologických postupů realizace a následujících podmínek. Jinak by se mohlo stát, že sanační systém nejen nebude fungovat, ale bude působit naopak:

• Sanační systém se aplikuje vždy na mokrý povrch,
• Do sanační směsi se nepřidávají jiné přísady než stanovené výrobcem.
• Omítková směs se zpracovává rychle.
• Malta, která spadne na zem, se považuje za znehodnocenou.
• Minimální teplota ovzduší a zdiva musí být +5 ° C, během zpracování a schnutí třeba zabránit přímému působení slunce a deště.
• Sanační omítky tuhnou pomaleji než běžné omítky, proto je třeba dodržovat stanovené technologické přestávky.
• Následující tři až čtyři dny po aplikaci se omítka udržuje vlhká, kropí se místa vystavená prouděním vzduchu a přímému slunci.

Pokud se sanační omítka použije v interiéru, 

zejména ve vlhkých a špatně větraných místnostech, je třeba zajistit, aby po jejím zatuhnutí došlo i k jejímu vyschnutí a hydrofobizaci pórů (např. předehříváním konstrukce, klimatizací místnosti a podobně) - jinak mohou soli volně migrovat na povrch omítkového systému. Ve styku fasády s terénem (v místě, ve kterém má systém tzv.. nulovou tloušťku) a také v místech, v nichž je systém vystaven tekoucí povrchové vodě nebo tajícímu sněhu, je třeba zabránit přímému průniku vody a solí do systému - např.. utěsněním zdiva do výšky přibližně 30 cm podezdívkovou omítkou, nebo minerální izolační stěrkou nanesenou na sanační omítku, resp. podříznutím omítky - vytvořením spáry silné asi 1,5 cm.

Na závěrečnou povrchovou úpravu

se používají málo vzdušné a hydroskopické materiály. Během zrání třeba vytvořit podmínky pro rovnoměrnou a pravidelnou cirkulaci vzduchu na ošetřovaném místě. Na omítku se nanese pouze doporučená povrchová úprava. Požadovanou kvalitu realizace třeba neustále kontrolovat.

Oprava fasád výměnou omítek

Pravděpodobně nejčastějším řešením opravy fasád je výměna (nové zhotovení) omítek, a to přesto, že si nezřídka vyžaduje i zničení větší či menší části, někdy dokonce až zcela původní povrchovou úpravu. Nejběžnějšími možnostmi povrchových úprav fasád omítáním jsou:

• jednovrstvé omítky bez nátěru
• dvouvrstvé omítky bez nátěru
• jednovrstvé nebo dvouvrstvé omítky s nátěrem

Jednovrstvé omítky se obvykle hodí na stavby s hrubou povrchovou úpravou

ejich pojivem by mělo být hydraulické vápno nebo alespoň bílý cement, plnivem písek (dolomitický vápenec), který lze dobarvovat pigmentem. Pro výslednou kvalitu je důležitá důslednost při realizaci, zejména kritériu zamezení rozdílných tlouštěk omítky při omítání a vyschnutí omítací směsi během omítání. Oprava vzniklých trhlin je při jednovrstvé omítce velmi náročná. Dvouvrstvé omítky umožňují dosáhnout efektní povrchovou úpravu i bez nátěru. Výskyt trhlinek v první, jádrové vrstvě lze zaretušovat v druhé, štukové vrstvě. Dvouvrstvé omítky umožňují sjednocení fasády druhou vrstvou, přičemž tato omítka i přirozenější stárne a dá se dobře pětina lazurovacími nátěry.

Oprava dekorativních prvků

Exteriérové ​​a nezřídka i interiérové ​​stěny chalup mohou být zdobeny plastickými dekorativními prvky. Mezi nejčastěji se vyskytující prvky lze zařadit profilované nadokenní, kordonové a podstřešní římsy, okenní šambrány, ozdoby meziokenních pilířů, ale také strukturované velkoplošné ozdoby fasád. Dekorativní prvky jsou nejčastěji poškozeny odřením nebo odlomením, případně hloubkovou korozí materiálu. Tehdy je třeba je dotvarovat nebo vyměnit. Často se však poškodí zatřením detailů hrubými vrstvami barvy či nástřikem tenkovrstvou omítkou. Tehdy je nutné barvu či nástřik odstranit - manuální oškrábáním, případně s pomocí odstraňovače nátěrů. Opískování fasád je do určité míry riskantní, protože může způsobit uvolnění menších částí fasádního povrchu, který tak změní svou strukturu, což je nevhodné zejména při pohledově hodnotné fasádě. Některé barvy lze z povrchů odstranit po namočení vodou (s malým množstvím odmašťovače) nanášecím štětcem nebo rozstřikovačem. Navlhčená plocha se oškrábe kartáčem, starým nožem, škrabákem nebo podobným nástrojem. Malé zkorodované nebo chybějící části se mohou opravit hustou vápennou omítkou, v interiérech i štukatérské sádrou. Poškozené kamenné prvky se mohou opravit umělým kamenem. Chybějící profilace se vymodeluje podle okolního vzoru úzkou špachtlí, nebo sadou štukatérských nástrojů.