Co by měly umět všechny děti?
Investujete do svých dětí? A teď nemyslíme to, zda jim šetříte na studia či zakládáte účty. Bavit se budeme o hodně drahé investici, která se projeví a "vyplatí" až v budoucnu a tou investicí je čas. Čas, který svým malým dětem věnujete, to je to, co by od vás měly v hojné míře dostat!
Problémy s dětmi
Rodiče často mají problémy s chováním svých dětí. Stěžují si, že jsou jejich děti "špatné" a oni nevědí, co s nimi. Mylně si totiž představují děti jako stvoření, se kterými nejsou starosti a nemusejí s nimi nic řešit. Zaměňují si slovní spojení "mít hodné dítě" za "mít od dítěte klid". I to nejlepší dítě má právo občas neposlouchat nebo dělat křik. Často si tím pouze říká o rodičovskou pozornost.
Sen každého rodiče
Mít klidné dítě je snem téměř každého rodiče. Ale je to přirozené? Mnozí touží po tom, aby právě je potkal unikátní jev: dítě, které nikdy nepláče. To však není normální stav. Emoce včetně smutku, hněvu, pláče cítí každý z nás bez ohledu na věk. Jsou situace, kdy není v pořádku, abychom zůstali klidní. Žádají si projevit pláč, smutek, strach ... V hovorech s dítětmi bychom měli být otevření a ujistit je, že je normální, když prožívá emoce. Stejně svobodně se city v projevují i u vlastních pocitů. Když nás dítě rozčílí, nemusíme hned křičet. Je však správné říci mu, že nás to rozzlobilo. Je pro něj srozumitelnější, když ví, že rodič je rozzlobený a neví proč.
Výuka rodičovství
Umění být dobrým rodičem se nikde neučí. Pomůže nám vlastní škola života, pozorování toho, jak nás vychovávali naši rodiče. Později jsme si začali uvědomovat, co nám vadilo, co nás bolelo a na druhé straně, co jsme měli rádi na otci a na mámě. Po kouscích sbíráme střípky zážitků a vytváříme si představu, jací bychom jednou chtěli být rodiče.
Věnujte dětem maximální pozornost
Rodiče by měli věnovat dítětem stoprocentní pozornost alespoň půl hodiny denně. Ideálně hrou, která je pro děti nejpřirozenějším komunikačním nástrojem. Dítě do ní přenáší vše, co prožívá. Pokud chcete vědět, čím právě prochází ve školce nebo ve škole, nechte ho hrát si samotné v pokoji a jen ho chvíli poslouchejte za dveřmi. Do hry přenáší to, co prožívá, díky čemuž vše lépe zpracuje.
Příklad dětské půlhodinky
Rodič rozloží na zem deku a připraví hračky, se kterými si dítě běžně nehraje. Ohlásí, že nastává jejich společný "speciální čas", který si vyčlenil pouze pro dítěte. Oznámí mu, že během ní ono samo bude rozhodovat o tom, jak si budou hrát a co se bude během jejich půlhodinky dít. Je to často poprvé, kdy holčička či chlapec získá odpovědnost o něčem rozhodnout. Učí se samostatnosti a tvorbě struktury. Když se jednou v životě dostane do patové situace, bude mít víru samo v sebe, že to zvládne. Rodičovské půlhodinky učí rodiče a dítě empaticky reagovat, zrcadlit toho druhého, zadávat a respektovat hranice a posilovat schopnosti dítěte. Během tohoto času je rodič s dítětem plně přítomen. Vyjadřuje, co vidí a co cítí. Hranici dáváme hře až tehdy, když je potřeba. Často děláme vše pro to, aby se dítě nezlobilo, neplakalo, ale i to je součást vývoje. I takové projevy emocí jsou v pořádku. Je dobré empaticky zareagovat: "Ty se na mě zlobíš, pláčeš." Zůstat u něho a nechat ho prožít jeho emoce.
Rohodování dětí má své hranice
Dítě od téměř od dvou let rodiče učí, aby se umělo rozhodnout a vybírat si z možností. Samozřejmě, malé dítě se neumí rozhodovat o spoustě věcí, ty jim na výběr samozřejmě nedáme. Nebude si vybírat, jak se oblékne, když je venku zima, zda si vezme letní šaty nebo kabát. O tom, zda potřebuje čepici a šálu, nemá ještě ponětí. Umí si však vybrat, jakou barvu chce. Získá tak pocit důležitosti, že může samo rozhodnout. Je nadšené, že může samo vynést ortel nad barvou čepice. Až do té míry, že se ani nehádá, či čepici chce, nebo ne. Dítěti to dodá sebevědomí a uvědomí si vlastní schopnosti.
Půlhodinka pro větší děti?
Rodiče mohou společný čas mohou prodloužit a věnovat ho společným aktivitám, o které mají děti zájem. S dívkami péct, vylepšovat šatník, s chlapcem si jít zahrát fotbal nebo zajít do lesa.
Hranice pro větší děti
Každý rodič koná s nejlepším vědomím a svědomím, často však jaksi zapomene, že by měl dítěti nastavovat v první řadě přiměřené hranice. Ani příliš úzké, ani příliš benevolentní. Dítě jinak nedokáže poznávat otevření světa a růst do zralé osobnosti. Často se maminky ptají: "Co jsem udělala špatně, vždyť jsem mu dala všechno na světě." V té chvíli si matka sama odpověděla.
Nechraňte děti před negativními emocemi
Vyplatí se chránit děti před negativními emocemi? Pokyny: "Neplač! Uklidni se! Nebuď naštvaný..." To vše děti učí emoce potlačovat. Místo toho bychom je měli vést k tomu, jak je přiměřeně vyjádřit. Pokud jsou rozzlobené, musí vědět, že nesmí bít nás, ale mohou tlouci do polštáře. Když pocítí hněv v dospělosti, přirozeně s ním namíří do posilovny a ne do nejbližšího člověka. Málokdy jim dovolíme samostatně poznávat věci. Více je poučujeme - nedělej toto, nedělej tamto, dej si pozor, pomalu, dávej pozor na psa. Podobnými formulkami v nich zbytečně vytváříme pocit, že by měly cítit strach. Poukazujeme na to, že něco nezvládnou. Jako bychom jim nepřímo říkali: "To sám/sama nezvládneš!"
Dary do života
Často něco skončí zcela jinak, než jaký byl plán. Důležitější než to, co uděláme, je to, jak se zachováme potom. Představte si, že přijdete domů z práce, jste unavení, pohádali jste se se šéfem. Děti na vás už od dveří radostně křičí a vy je hned okřiknete, aby vás nechaly na pokoji a šly si hrát do pokoje. Samozřejmě, že je to překvapí. Každému se může stát, že mu prasknou nervy. Je však důležité následně přijít za dětmi a vysvětlit jim: "Promiňte, že jsem na vás křičel/a. Byl/a jsem naštvaná z práce a nespravedlivě jste si to odnesly vy. Pro děti je důležité znát pravou příčinu. Jste pro ně celý svět, a pokud je rodič rozčílený, individualizují si jeho hněv. Podvědomě se jim začne přehrávat scénář, že to ony dělají něco špatně, že si nezaslouží lásku. I děti bychom měli naučit, že když udělají něco nesprávného, vyplatí se, upřímně to přiznat a říci "Promiň!".