Centrální teplo nebo vlastní vytápění?
Topná soustava obsahuje zdroj tepla, rozvody teplonosného média, topná tělesa a regulační prvky. Zdroj tepla bývá umístěn buď přímo v domě nebo v bytě, nebo je soustava napojena pomocí dálkového rozvodu například na teplárnu, elektrárnu či obecní kotelnu.
Vlastní zdroj tepla umístěn v obytné stavbě
může sloužit k vytápění jen v jedné místnosti (lokální topení), jednoho bytu či podlaží rodinného domu (etážové topení), nebo je instalován ve zvláštní místnosti - kotelně a teplo se rozvádí do jednotlivých bytů (ústřední topení) . Na vytápění malých bytů, domků a víkendových staveb obvykle stačí lokální topné zdroje. Etážové vytápění, při kterém tepelný výkon zpravidla nepřesahuje 20 kW, je vhodné pro větší byty a přízemní rodinné domy. Individuální ústřední topení s výkonem zhruba do 100 kW se používá pro vícepodlažní bytové nebo rodinné domy.
Centrální zdroje tepla,
jako jsou teplárny, elektrárny, blokové nebo obecní kotelny, vytápějí najednou větší počet bytových i nebytových objektů - podle technologie a výkonu kotle. Zda je výhodnější individuální otopná soustava nebo centrální teplo, musí posoudit odborník. Ke stavbě nebo rekonstrukci otopné soustavy totiž potřebujeme stavební povolení. Projektant přitom vyhodnocuje stavebně-technické podmínky objektu, nabídku, vlastnosti a cenu jednotlivých prvků soustavy a dostupnost zdrojů centrálního zásobování teplem.
Výběr podle paliva
Při výběru individuálního topného systému je důležitá především správná volba paliva odpovídajícího zdroje tepla - kotle. U paliva se posuzuje hlavně jeho dostupnost, možnost uskladnění a vývoj ceny. Dalšími ukazateli jsou výhřevnost, vliv na účinnost kotle a komfort obsluhy. Klasickým palivem je u nás dřevo, uhlí, elektřina, zemní plyn, kapalný plyn a lehké topné oleje. Mezi obnovitelné zdroje patří biomasa, slunce či geotermální energie. I když je elektřina zavedena do každé vesnice a plyn je rovněž přístupný díky rozsáhlé plynofikaci, limitujícím faktorem ekonomické výhodnosti - individuálního či centrálního vytápění - je cena. Ceny elektřiny a zemního plynu pro domácnosti jsou regulovány státem, přesto neustále rostou. Ceny zkapalněných plynů a lehkých topných olejů kopírují především cenu ropy a ta je, jak známo, velmi proměnlivá a také výhledy do budoucna počítají s jejím nárůstem. Relativně nejlevnější jsou v dnešní době klasická pevná paliva (uhlí a palivové dřevo), přičemž jejich dramatické zdražování se neočekává ani v blízké budoucnosti.
Díky státním dotacím se zvýšila konkurenceschopnost spalování biomasy z odpadního dřeva,
energetických plodin a rychle rostoucích dřevin. Geotermální a solární energie jsou k dispozici téměř zdarma, ale překážkou jejich většího využívání jsou zatím poměrně vysoké pořizovací náklady na technologii. Situace se však postupně mění v jejich prospěch. V každém případě je důležité seznámit se nejdříve s místní energetickou koncepcí a zvolit si spíše to palivo, které bude obec nebo město preferovat.
Vlastní zdroj tepla
Moderní domovní kotle na tuhá paliva spalují uhlí, kusové dřevo, dřevní brikety, piliny, dřevní štěpky i palivo z biomasy. Jejich účinnost je až 75 procent, mají elektronickou regulaci a vyřešen je i přísun paliva (automatické kotle). Předností je nižší pořizovací cena. Jako nevýhodu lze chápat potřebný prostor pro skladování paliva. Lokální topidla na tuhá paliva (sporáky, krby, krbová kamna) se používají především v domech s menším počtem místností nebo v domech využívaných jen nepravidelně. Kromě toho, krby s moderní vložkou mají výkon až 40 kW, takže mohou sloužit i jako zdroj tepla pro celý dům.
Na vytápění domu nebo bytu elektřinou
používáme buď lokální topidla, jako jsou přímotopy, akumulační a hybridní kamna či skleněné sálavé panely, nebo elektrický kotel. Elektrické kotle mají výkon zhruba od 4 kW do 60 kW, jsou nenáročné na obsluhu, snadno se regulují, nepotřebují komín a jejich účinnost je až 99 procent. Na spalování zemního plynu při etážovém vytápění slouží klasické nebo kondenzační plynové kotle, ale i lokální plynové topidla - kamna a krby.
Parametry plynových kotlů se v posledních letech výrazně zlepšily,
takže není problém vytápět velký dům i s malým kotlem. Náhradou za zemní plyn může být plyn zkapalněný, obvykle propan nebo propan-butan. Plynové kotle se většinou vyrábějí v provedení na zemní i zkapalněný plyn. Kotle na lehké topné oleje mají stejné nároky na prostor a umístění jako plynové kotle. Rovněž se jednoduše obsluhují i regulují. Hlavním důvodem jejich menšího rozšíření je konkurence zemního plynu. Navíc musí mít nádrže na palivo, které také potřebují prostor na umístění.
Tepelná čerpadla odebírají teplo z přírodního zdroje,
přečerpávají ho na vyšší teplotní hladinu a dodávají ho do otopné soustavy. I když je provoz čerpadla poměrně levný, většímu rozšíření - jak jsme již zmínili - brání vysoké investiční náklady. Neustále se však snižují a doba návratnosti se v některých případech zkrátila na šest až osm let. Sluneční kolektory slouží v našich přírodních podmínkách obvykle jako doplněk hlavního zdroje, a zejména na ohřev užitkové vody. Zde mohou nahradit 50 až 80 procent roční spotřeby tepla.
Centrální zásobování
Zdrojem tepelné energie pro centrální zásobování domácností teplem a teplou vodou jsou teplárny, elektrárny a obecní či blokové kotelny. Teplo se v nich obvykle připravuje spalováním uhlí nebo zemního plynu, v poslední době se ve větší míře začíná používat biomasa a výjimečně i alternativní energie. V elektrárně vzniká teplo jako vedlejší produkt při výrobě elektřiny. Koncový odběratel - vlastník nemovitosti nebo pověřená správcovská firma - však až na výjimky nenakupuje teplo přímo od výrobce, ale od zprostředkovatele, kterým je příslušná regionální nebo místní distributorská firma. Teplonosné médium (pára nebo tlaková horká voda) se potrubím (primárním okruhem) dopraví do výměníkové stanice, kde se teplo předá do sekundárního okruhu napojeného na otopnou soustavu a ohřev teplé vody. Na vstupu do sekundárního okruhu je obvykle instalován měřič spotřeby tepla pro celý dům a naměřená spotřeba je základem pro výpočet ceny tepla jednotlivých bytových jednotek. Předávající (výměníková) stanice může být bloková (pro více objektů), domovní nebo bytová.Záleží to od výkonu kotelny a způsobu vytápění. Teplotu média nebo teplé vody v sekundárním okruhu domu či bytu lze upravit pomocí regulačních prvků a akumulačních zásobníků tak, aby vyhovovala instalované otopné soustavě.
Co je výhodnější
Cena tepla z centrálního zásobování patří u nás mezi ceny usměrňované státem. To znamená, že státní Energetický regulační úřad každoročně stanoví pravidla, podle nichž mohou distributoři teplo prodávat konečnému odběrateli. Tato cena je v současnosti vyšší než průměrná výše nákladů na palivo pro většinu individuálních zdrojů tepla. Při porovnání nákladů ale musíme brát v úvahu, že k provozním nákladům při individuálním vytápění třeba připočítat vstupní investice a náklady na údržbu a opravy kotle. Pokud započítáme tyto položky, cena tepla z centrálních zdrojů je přibližně na úrovni vytápění stejného prostoru běžným bytovým plynovým kotlem.
Významnou předností centrálního zásobování je to,
že prakticky jedinou starostí odběratele je otočit ventilem topného tělesa nebo kohoutkem teplé vody. Pomocí termostatických ventilů si můžeme v místnostech nastavit optimální teplotu. Rovněž domovní výměníkové stanice nebo přímo radiátory mohou být vybaveny regulačními prvky a akumulační zásobník, který umožní naprogramovat různé tepelné režimy (například nízkoteplotní režim pro podlahové vytápění). Na druhé straně rozvodná síť není přístupná všude a ceny tepla od různých oblastních distributorů jsou značně odlišné. Hlavním důvodem jsou různé přírodní podmínky, charakter bytové zástavby a různé technologie výroby a distribuce tepla. Na rozdíl od individuálního vytápění zákazník nemá možnost tyto podmínky ovlivnit.