Posloupností pozic lišících se náročností a efektem na tělo i mysl - Primary Series, Intermediate Series a Advanced A & B. Guru ji učil tento systém jógy ve městě Mysore v jižní Indii. Učil ji metodou, kterou pojmenovali podle názvu tohoto města - Mysore Style. Když poprvé vkročíte do místnosti, kde se učí jóga tímto stylem, vypadá to jako anarchie. Zatímco někdo cvičí pozdravy slunci, někdo cvičí Marichiasanu D, někdo Kapotasanu z druhé série, někdo leží v Savasane a oddychuje v závěrečném relaxu. V místnosti je ticho, jediné co je slyšet, je hypnotizující zvuk dechu. Mezi lidmi chodí učitel a individuálně se věnuje žákům, pomáhá jim s pozicemi, případně vysvětluje techniku. Každý z těchto lidí si pamatuje sérii, kterou cvičí sobě uspokojivým tempem. Proto má Ashtanga přesně stanovené série - posloupnosti pozic. Aby se dala zapamatovat. Nemluvě o tom, že jsou seřazeny velmi logicky, kde jedna pozice nebo sekvence připravuje tělo na následující. Jak by se jinak dalo soustředit na cvičení, kdyby tam mělo být stále něco jiného a nového.
cvičíte v místnosti s ostatními lidmi, ale máte to privilegium být sám sobě pánem, cvičit dle vlastní rychlosti dechu, soustředit se na to, co děláte a opravdu to procítit. Na rozdíl od vedené hodiny, kde učitel slovně vede celou skupinu v jednom tempu, tady cvičíte tak, jak to vyhovuje vám. Role učitele se přesune od role vůdce skupiny, do role učitele a pomocníka jednotlivce.
aby každá hodina vypadala jinak a měla jiné spektrum pozic. Může, ale v tom případě půjde vždy jen o fyzické napodobování jógových pozic a ne o jógu jako takovou. Jóga není ani o příjemné atmosféře, relaxační hudbě, svíčkách, ... Jóga je o práci se svým dechem, smysly, ... Jóga je cvičení jednotlivce. Pokud se během cvičení musíme soustředit na nějaký externí faktor - například na učitele, nikdy jóga nebude duchovním cvičením, ale pouze fyzickým cvičením. Duše tohoto cvičení se však již dávno skrývá v každém z nás. Musíme do ní pouze nahlédnout. Ashtanga jóga je také označována za meditaci v pohybu. Meditace, tedy lépe řečeno stav meditace lze dosáhnout pouze, pokud všechny své smysly upřeme dovnitř svého těla a oprostíme je od "rušivých" externích faktorů (učitelův hlas, hudba, ...). Pokud však sledujeme někoho jiného, nikdy nebudeme umět své smysly ovládat. To je jeden z důvodů, proč se sérii naučit. Abychom ji uměli cvičit každý sám. Každý sám poslouchat a sledovat svůj dech, svou energii a s ní pracovat.
Co se jednou naučím, mohu to cvičit i doma? Můžete, ale doma vám však nikdo neporadí, nepomůže vám s pozicí, nikdo vám nic nevysvětlí, nedotlačí vás, ... Další zcela běžný fakt je, že doma "to není ono". Cvičit doma je opravdu sakra těžká záležitost, protože i když jste doma sám / sama, stále vás budou rušit myšlenky na povinnosti doma a kolem domácnosti, .. I kdyby se dalo oprostit od prostoru a místa, je úplně jiné, když cvičíte jako jednotlivec, nebo jako skupina. Citelná energie skupiny a její síla se nedají popřít! Ti, co ještě necvičili Mysore stylem si myslí, že je bude mýlit to, že vedle někdo dělá něco jiného. Ne! Jednou, když se dostanete do svého cvičení, nebude vás už nic mýlit, protože cvičení se časem stane automatické. Čím déle cvičíte, tím více se pozice, vinyasa (pohyb mezi pozicemi) a správný dech stávají součástí vašeho těla. Jediné, co by vás mohlo vyrušovat je, že nevíte, co následuje. To je proto, že jste se to špatně naučili. Náhlý výpadek je naprosto v pořádku, pokud nevíte, učitel vám s radostí řekne, co má následovat. Problém při naučeni se série nazpaměť je pouze jeden: lenost. Nic víc, nic méně! Naučit se posloupnost pár pozic není opravdu až takový problém. Na poprvé se můžete naučit jen pár, do další hodiny o několik více, případně vám postupně pozice bude představovat a vkládat do série učitel.
Sérií série nekončí. Když jednou cvičíte sérii, nebo její část, znovu a znovu, den za dnem, vždy najdete v týchž pozicích něco víc. Progres v pochopení pozice, ve funkci těla a dechu v pozici, pohodlí pozice, schopnost soustředit se plně jen na dech, ... A tento rozměr - nazvěme to hloubka série je nekonečný proces. Tato hloubka se bude i v těch nejzákladnějších pozicích zvětšovat až do konce života. Schopnost cvičit samostatně, hlavně ve skupině před jinými lidmi má občas jednoho nepřítele. Je to něco, co je také už dávno v nás. Něco, co nechce dovolit našim smyslům obrátit se dovnitř naší pozornosti, poslouchat pouze svůj dech, držet pevný a nezlomný pohled v pozici, nesledovat a neposlouchat okolí, neukazovat se ohebností nebo silou, něco, co nám nedovolí nahlédnout do samého sebe . Tato část nás se jmenuje ego. Právě meditace (v pohybu) dokáže naše ego postupně krotit. Někdy je však tak silné, že nás dokáže přesvědčit, že "ne, toto není to, co já chci", a raději se vydáme lehčí cestou, cestou fyzickou a skončíme při prázdných pozicích bez jejich "hloubky", při relaxačním cvičení při svíčkách s hudbou a s jógových pozicemi (po kterém se dá ale opravdu cítit fantasticky !!! - endorfiny fungují, tělu to také určitě neuškodí, i hlava se dá vyvětrat!).
Někteří lidé chodí celý život pouze na vedené hodiny. Je to super komerční možnost, kdy se józe věnujeme jednou, dvakrát za týden. Vždyť časem, když cvičíte stále to samé si to jistě podvědomě nějak i tak zautomatizujete a umíte se docela pěkně soustředit na dech, pánevní dno, pevný pohled ... Přežít alespoň z části ponoření se do cvičení. Nikdy vás to však nepustí do opravdového zážitku z jógy. Protože své smysly na vedené hodině nebudete nikdy moci kontrolovat - obracet jejich pozornost do / na své tělo. Výmluva před sebou samým, že chodím na vedené hodiny abych se to naučil / a nazpaměť ...Na vedených hodinách se sérii nikdy nenaučíte. Tam posloucháte učitele, automaticky děláte co vám řekne, ale nepřemýšlítenad tím, co děláte a hlavně proč to tak děláte! Proto se vám posloupnost do hlavy neuloží. A i kdyby, na vedené hodině stagnujete. Neboť nemůžete jít ani do hloubky pozic, ani do délky - naučit se nové pozice. Jste tam limitováni skupinou - a to ve všech směrech. Pokud cvičíte jógu 3 a více krát v týdnu, určitě byste měli cvičit stylem Mysore a vedenou hodinu nechat pouze jednou v týdnu - a to proto, aby vám připomínala Vinyasa a přibližné tempo cvičení.
většinou jen na zkrácenou verzi První Série. Chybí jim tam však výzva do nějaké těžší pozice. Tehdy je třeba chodit i na celou první sérii, nebo opět - na Mysore. Pokud by se první série cvičila v plné dokonalosti, je v ní vše - hluboké předklony, hluboké záklony, hluboké torze, obě nohy za hlavou, inverze, ... Vedené hodiny ale mají své standardní tempo, a většina lidí, co si chtějí užít pozici, mít svůj čas dostat se do ní hlouběji, na to nemají na hodině prostě někdy čas, případně nevědí jak. Je zde jedna rada. Naučit se sekvenci a cvičit Mysore stylem - posune vás to tam, kde jste nikdy nevěřili, že byste někdy mohli být. Celý koncept cvičení "stále téhož" a případně navíc samostatně (Mysore stylem) je tedy ve zkratce jednoduchý. Přijdete, rozložíte si podložku, začnete cvičit, sledujete svůj vlastní dech, nestresujete se z toho, co to učitel po vás chce, neboť to znáte, sledujete své tělo, pánevní dno, pohyb, energii, dostáváte hodně fyzické nebo slovní dopomoci od učitele, dokážete ze svého cvičení udělat opravdovou meditaci v pohybu, neboť se naučíte kontrolovat své smysly a obracet je zpět do nitra svého těla - ke své duši a časem začnete sklízet ovoce jógy - zdravé tělo, ale v tomto případě i zdravého ducha! Právě tím, že umíme být při cvičení pozorností pouze v rámci své osoby, zastavíme myšlenkové pochody běžného dne a transfromujeme fyzický aspekt jógy na opravdový spirituální zážitek ...
Autor: Martina DvořákováJakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez předchozího písemného souhlasu zakázáno.
Stránka Naše návody používá cookies. Více informací zde.