Nemoc, to je vyvrcholení, kterému předcházely signály těla, které jsme ignorovali

Psychická nepohoda dává nemocem zelenou. Ano, když nejsme psychicky vyrovnaní a v neustálém stresu, začnou se na nás doslova lepit choroby. A začne kolotoč, kdy nejsme v pohodě, protože jsme nemocní a uzdravení závisí na stavu naší psychiky. Jak z toho ven?

V psychice často problém nehledáme

Existuje mnoho výroků poukazujících na tělesné a duševní propojení našeho organismu: praskne mi z toho hlava, pukne mi od žalu srdce, nevyřešené problémy, nám leží v žaludku. Vzhledem k přetrvávajícím předsudkům o psychických poruchách však lidé chtějí najít příčinu svých potíží hlavně v tělesné schránce. Chodí například po vyšetřeních s chronickými bolestmi, které ale nemají pozitivní fyziologický nález. To neznamená, že by si člověk své těžkosti vymýšlel, ty jsou reálné. Problém může být skrytý v člověku samém, jeho vnitřním prožívání věcí, nezpracovanými událostmi v jeho životě, v těžké životní situaci v níž se ocitl. Psychosomatické problémy, které nejsou včas léčeny, mají tendenci stát se chronickými.

Psychicky důvod k tělesné poruše

Psychicky podmíněná může být jakákoliv tělesná porucha. Tělesné napětí, zvýšené pocení, bolesti hlavy, bolesti krční páteře, křížů. K psychosomatickým onemocněním patří: poruchy štítné žlázy, poruchy srdečního rytmu, sklon k infarktům, žaludeční potíže, vředy, zácpy, průjmy, některá revmatická kloubní onemocnění, ekzémy, vysoký i nízký krevní tlak, poruchy příjmu potravy, ale i některá nádorová onemocnění.

Potlačované emoce 

Člověk má tendenci určitým způsobem reagovat na různé situace. Nejde však jen o to, nějak je zvládnout, jde o to jakým způsobem při tom vnímáme sebe, jak se k sobě chováme. Někteří říkají, že se nikdy nezlobí. Hněv je však přirozená reakce na určité situace, a pokud i nedáme znát hněv navenek, může se to odrazit v somatickém, tělesném onemocnění. Někudy to prostě musí ven. Nejde jen o pocit hněvu. Jde obecně o to, jak se člověk chová sám k sobě. Často je pro nás přednější udržet si určitý životní styl, úroveň, chování, než poslouchat signály svého těla. Tak se může například stát, že při vysokém pracovním tempu nám najednou začne zběsile bušit srdce, nebo ohluchneme na jedno ucho. Nerovnováha duševního stavu, problémy, které nás vědomě nebo nevědomě sužují mají někdy za následek symptom, který se projeví tělesně. Naučíme se unikat do nemoci jako způsob získat výhodu, vyhnout se nějaké povinnosti. Je třeba si však uvědomit, že se to děje nevědomě! Tento způsob se může v  budoucnu opakovat a vyskytovat se, i když už není účelný.

Já a ti druzí

Z pohledu vývinu můžeme říci, že celý náš duševní vývin má tělesný základ. Tělesné já - jakýsi tělesný sebeobraz je dokonce našim původním já. Od narození je zdrojem smyslovosti, se světem jsme v kontaktu tělesně, přes dotyky, přes schopnost aktivace napětí až po jeho uvolnění. Svět nás nejprve uchopí, zažíváme ho tělesně, jako malé děti máme nejprve pohybovou zkušenost. Motorické dovednosti a zkušenosti jdou ve vývinu ruku v ruce s poznávacími schopnostmi. Dítě se například postupně naučí koordinovat své pohyby, což později na psychické úrovni znamená koordinaci vlastního chování, sebeřízení a koordinace vlastního chování s chováním ostatních. Postupně se naučíme potlačovat svou spontánnost, potlačovat psychické poryvy duše a necháváme naše tělo, aby reagovalo a přitom se o něj nedostatečně staráme. To, jaký máme vztah k sobě samému, se odráží i ve vztahu k druhým.

Reakce těla

Naše tělo reaguje zejména tehdy, pokud si některé zátěžové situace neuvědomujeme, neřešíme je. Dává nám to najevo bolestmi, reaguje napětím, nese známky přetížení. Někdy je toho na něj už příliš a onemocní. Ve vztahu tělesná a duševní můžeme vidět dva extrémy: tělesně a duševně je to spojeno, tak jak to vidíme u novorozenců, kde nepohoda je spojena i s tělesným výrazem. Pacienti s nedostatečným vyčleněním duševního z tělesného nemají jasné hranice sebe vůči okolí, příliš prožívají i trápení ostatních, chybí jim hierarchie vnitřních postojů a pocitů, mívají chaos v sobě i v životě. Na druhé straně je extrém, kdy je tělesné a duševní zcela odděleno. Takový pacient hledá příčinu svých fyzických potíží výhradně v somatické sféře a odmítá možnost, že by jeho problémy mohly souviset s psychikou. Člověk, který reaguje celostně má tu výhodu, že poslouchá signály těla, které ho upozorňují, že něco není v pořádku.

Řeč těla

Každá část těla má svou symboliku. Emoce, které neumíme zpracovat se mohou odrazit na některém orgánu. Projevy a závažnost onemocnění, poruchy, reakce některého z orgánů z hlediska psychosomatického vysvětlení se nedá zevšeobecňovat. Každý je i v tomto směru jedinečný. Řečí těla je něco vyjádřeno, ale námi samými zatím nepochopeného, nerozpoznaného a proto nás to tak neznepokojuje. Navíc - výsledná choroba ve formě tělesných příznaků je obecně akceptovatelná. To, že člověk onemocní psychosomaticky není tím, že by byly životní podmínky příliš těžké, ale proto, že je tak či onak vnímá, zpracovává je a reaguje na ně. Při psychosomatických onemocněních jde o primární zisk (tělo za nás něco řeší) a sekundární zisk - dosažení pracovní neschopnosti, kdy se můžeme se stáhnout a odpočinout si. Naslouchání řeči našeho těla nás může vést k zájmu o naše vnitřní prožívání, k zvědavosti toho, co nám chybí. U lidí, náchylných k psychosomatickým onemocněním a u pacientů s takovými onemocněními můžeme pozorovat jistá specifika. Jsou to lidé, u kterých se v dětství kladl důraz na pořádek, přesnost namísto pocitů, kteří mají vžitý postoj, že nejdůležitější je fungovat, mají přehnané požadavky na sebe i okolí, jsou přesvědčeni, že negativní pocity ( hněv, agresivita ...) nesmí být vyjadřovány, mají tendenci speciálně zacházet s tělem (přílišná pozornost, význam nebo naopak ignorování, sebetrestání). 

Prevence je hledání rovnováhy

Při předcházení psychosomatickým poruchám jde zejména o hledání rovnováhy a samoregulačních mechanismů. Naučit se naslouchat v rovnováze k sobě i druhým, být vůči sobě a podnětům zvenčí přiměřeně otevřený. Další důležitou věcí je regulace stresu, střídání aktivity a odpočinku. V rovnováze by měla být péče o duševní život a tělesné zdraví. V duševním životě je důležitý rovnovážný vztah mezi pozitivními a negativními pocity a reakcemi. Poslech signálů, zda nám je něco příjemné nebo nepříjemné a reagování přiměřeným způsobem. Rovnováha by měla panovat i mezi sebeakceptováním, radostí z přijímání, chvály a radosti a mezi sebekritikou a přijímáním kritiky od ostatních.