Energeticky úsporný, rostoucí nebo aktivní dům?

Způsoby výstavby se v průběhu historie měnily a stále se mění. Odrážejí pokročilost technologií, zdroje surovin v dané lokalitě a také finanční možnosti investora. Do určité míry je to však i otázka zvyklostí a způsobu života. U nás jsou stále nejběžnější formou výstavby mimořádně pevné, stabilní a trvanlivé zděné konstrukce. Lidé dávají přednost takovým solidním konstrukcím zejména proto, že stavbu rodinného domu považují za investici na celý život, přičemž si vytvářejí svůj stabilní domov. Naopak například v Americe jsou samozřejmostí lehké dřevěné domy, které se dají rychle postavit, i když v průběhu jedné až dvou generací je rozežerou termiti či rozfouká vítr. Vyplývá to z přirozeného způsobu života v této zemi, kde se lidé stěhují za prací nebo mění velikost domu v závislosti na aktuálních prostorových potřebách rodiny.

Aktuální trendy

Na charakteru konstrukcí staveb se podepsaly i aktuální trendy ve stylu architektury. Začátkem 20. století způsobily ve stavebnictví revoluci lehké skeletové konstrukce a také požadavky na racionální a funkční využití prostoru. V současnosti je stavebnictví nejvíce ovlivňováno výzvami k přijetí odpovědnosti za stav našeho životního prostředí. Na jedné straně se objevují nové stavební materiály i stavební postupy, na druhé straně jsou to snahy o obnovení tradičních stavebních postupů nebo o vývoj nových konstrukcí, které se jimi inspirovaly.

Typy nosných konstrukcí

Ze statického hlediska rozdělujeme nosné konstrukce využívané při stavbě obytných domů na stěnové, skeletové, kombinované nebo spřažené soustavy. Při stěnové konstrukci se všechny svislé i horizontální síly přenášejí do základů přes nosné stěny. Jejich rozmístění v rámci dispozice omezuje variabilitu prostoru v případě dodatečných změn během stavby nebo při přestavbě domu v budoucnosti. Obvykle jsou to obvodové stěny a některé z vnitřních stěn. Nosné stěny mohou být zděné, monolitické nebo srubové.

Pevnost a maximální výška

Pevnost a maximální možná výška stavby závisí na použitém materiálu. Mnohem větší volnost při řešení dispozice nebo při jejích budoucích změnách umožňují skeletové konstrukce, u nichž se zátěž přenáší prostřednictvím horizontálních průvlaků a vertikálních sloupů. Skeletové konstrukce mohou být vytvořeny z kovu, železobetonu i ze dřeva. Výplně stěn se realizují z lehkých materiálů, čímž se celá stavba značně odlehčuje. Díky tomu se mohou skeletové soustavy stavět do velkých výšek, přičemž vnitřní prostor může zůstat zcela volný nebo se člení na každém patře jinak, podle potřeby. Při běžných bytových či rodinných domů se skeletová konstrukce obvykle používá v kombinaci se stěnami nebo na místech fasády s velkými zasklenými plochami (skleněné stěny a zimní zahrady). Spřažené soustavy jsou tvořeny monolitickými nebo panelovými stěnami a stropními deskami tak, aby nosnost celé konstrukce spočívala v součinnosti všech těchto prvků. Takovým způsobem se nejčastěji staví montované domy. Z minulosti se nám zachovaly například nechvalně známé paneláky, ve kterých jsou možnosti změny dispozice značně limitované a samotná přestavba velmi komplikovaná. Neodborný zásah do některé z nosných stěn takového domu může ohrozit statiku celé budovy.

Technologie výstavby

Způsob realizace stavby ovlivňuje volba stavebního materiálu.Rozlišujeme zděné, monolitické nebo montované stavby.Typickým materiálem používaným při monolitických stavbách je vyztužený beton. Beton litý do bednění se používá na výstavbu skeletu nebo celých stěn. Výstavba konstrukcí ze železobetonu je rychlá, efektivní a poměrně levná, díky čemuž patří v současnosti ke stěžejním stavebním postupům. Jednotlivé nedostatky betonu lze regulovat pomocí speciálních technologií nebo příměsí, které upravují vlastnosti betonu. Žádné příměsi však nedokáží upravit vlastnosti betonu tak, aby při stavbě obvodových stěn ze železobetonu nebylo nutné vytvořit dodatečné zateplení. Jelikož jde o chladný materiál s malou akumulační schopností, často se kritizuje vliv betonu na vnitřní mikroklima prostoru. Při stavbě obytných domů se proto používá pouze v nezbytné míře, na stavbu nosných konstrukcí, přičemž výplň stěn se realizuje z jiných materiálů. Při stavbě obytných domů se monolitické železobetonové konstrukce používají i všude tam, kde selhávají ostatní postupy. Jde zejména o různé části (balkony, markýzy a podobně), stropní konstrukce s velkým rozpětím nosných prvků, samonosné schodiště a podobně. Z betonu lze vytvořit i různé zakřivené stěny a jiné stavební prvky organických tvarů, které zároveň mohou zůstat velmi subtilní. Řeč je o skořepinových konstrukcí, které se realizují stříkáním betonové směsi na vytvarované kovové pletivo. Takové postupy se používají například při různých experimentálních stavbách a takzvané organické architektuře, která se snaží popírat pravé úhly. Kromě betonu lze vytvořit monolitickou konstrukci i z nepálené hlíny. Jde o experimentální postupy s cílem objevit ekologické, zdravé a levné způsoby výstavby.

Rostoucí dům

V rámci tématu o způsobech výstavby je vhodné zmínit nové trendy a způsoby myšlení, které otevírají cestu k dokonalejšímu uspokojení požadavků a potřeb budoucích obyvatel domu .Jedním z takových konceptů, se kterým se na trhu objevily i některé společnosti nabízející rodinné domy na klíč, je takzvaný rostoucí dům. Rostoucí dům je konstrukčně i dispozičně flexibilní stavba, kterou lze v případě potřeby rychle a efektivně přestavět nebo rozšířit, a to s minimálním zásahem do stávajících konstrukcí a s relativně nízkými náklady. Již při návrhu by mělo být jasné, k jakému výsledku se chce majitel domu v budoucnu dopracovat (nástavba, přístavba nebo reorganizace stávajícího prostoru). Tomu se musí přizpůsobit celková konstrukce stavby od základů přes řešení nosných prvků a příček až po rozmístění oken a typ střechy. Aby zůstal dům pěkný i při pohledu zvenčí je třeba zvolit vhodný způsob přístavby a úpravy fasády. Namísto zahlazování stop v omítce po napájení rovné stěny je lepší přiznat dostávala část odskokem ve fasádě nebo odlišnou povrchovou úpravou - jinou barvou či strukturou omítky, případně kombinací omítky s obkladem.

Energeticky úsporné stavby

Je pravda, že ekologická uvědomělost v oblasti stavebnictví se neustále zvyšuje, musíme si přiznat jedno: abychom vůbec začali uvažovat o stavbě domů, které by byly šetrné k životnímu prostředí, musela na nás nejprve dopadnout tíha finanční náročnosti jejich provozu. Prvním krokem na cestě k ekologické architektuře se tedy staly energeticky úsporné stavby. Za energeticky úsporné domy se dnes považují stavby s roční spotřebou energie 50 až 70 kWh / m 2. Ačkoliv ještě před několika lety byly domy s takovou energetickou bilancí výjimkou, hranice nároků na technické parametry novostaveb se neustále posouvají, takže dnes se uvedené hodnoty staly prakticky normou. Aby si stavba vysloužila pojmenování nízkoenergetický dům, měla by se její spotřeba energie vměstnat do limitu 15 až 50 kWh / m 2 za rok. Primárními kroky, které vedou k eliminaci zbytečných energetických ztrát, je optimální využití pozemku, vhodná orientace na světové strany a kompaktní tvar budovy. Neodmyslitelnou součástí nízkoenergetických domů je dokonalá tepelná izolace obvodového pláště a střechy, jakož i nadstandardní okna s minimalizovaným přechodem tepla či pasivní využívání sluneční energie. Zařízení určená pro využívání obnovitelných zdrojů energie (sluneční kolektory, tepelná čerpadla) slouží pouze jako doplňkový zdroj tepla a je třeba je zkombinovat s tradičním topným systémem, který vyrábí teplo spalováním plynu, oleje, dřeva, pilin či peletek. Zdokonalením konceptu nízkoenergetického domu vznikl pasivní dům, který minimalizuje potřebu energie na vytápění a chlazení interiéru.

Pasivní dům

Za pasivní dům se označuje stavba, která na udržení vnitřního klimatu potřebuje méně než 5 až 15 kWh / m 2 a celková spotřeba energie na chod domácnosti nepřesahuje 40 kWh / m 2 ročně. Takový dům prakticky nepotřebuje klasický topný systém, protože na udržení optimální mikroklimatu stačí teplo produkované obyvateli domu, domácími spotřebiči a zbytek doplní alternativní zdroje energie. Pasivní dům musí být dokonale tepelně a vzduchotěsně izolován. Nezbytnou součástí takového domu je pasivní využití solární energie přes jižně orientovanou zasklenou fasádu, případně přes akumulační stěnu a rekuperační ventilační systém, který zpětně využívá teplo z použitého vzduchu. Při návrhu pasivních domů se za samozřejmost považuje i aktivní využití solární energie na ohřev vody a využití tepelného čerpadla nebo biomasy na produkci potřebného tepla.

Aktivní dům

Aktivní dům v sobě spojuje všechny kvality pasivního a inteligentního domu a přidává ještě něco navíc. Jeho ambicí je prostřednictvím maximálního využití všech dostupných alternativních zdrojů energie dosáhnout pozitivní energetickou bilanci. To znamená, že tento dům se sám podílí na výrobě energie, která slouží na chod domácích spotřebičů a technických zařízení. Předpokladem úspěšného fungování takového konceptu je využití vodní či větrné energie, a zejména neustálé zdokonalování technologií schopných získávat energii z přírodně obnovitelných zdrojů, to znamená zvýšení účinnosti solárních článků a tepelných čerpadel. Na harmonizaci chodu všech těchto zařízení a na dosažení maximální účinnosti by se měl podílet integrovaný řídicí systém, který by dokázal reagovat například na změnu klimatu venku i uvnitř budovy.

Inteligentní dům

Inteligentní dům je budova, v níž všechny technické zařízení ovládá jednotný počítačový řídící systém. Desítky různých ovladačů a regulátorů tak nahradí pár integrovaných řídicích panelů, které jsou buď přenosné (například mobilní telefon), nebo rozmístěny na vybraných místech v domě. Můžete jimi ovládat a kontrolovat domácí spotřebiče (pračku, myčku, troubu, lednici), zábavnou techniku ​​(zapne i vypne hudbu nebo TV), vnitřní a vnější světlo, vstupní brány, zavlažovací systém a podobně. Bezpečnostní systémy včetně poplašných zařízení a požárních hlásičů máte prostřednictvím svého mobilního telefonu pod kontrolou, kdekoli se nacházíte. Počítačový řídící systém nejen zpřehlední činnost všech zařízení, ale i zajišťuje jejich automatickou součinnost. Propojení hlavního topného systému s vedlejšími zdroji energie, ventilačním systémem a stínícími prvky na domě minimalizuje tepelné ztráty a spotřebu energie na topení nebo chlazení.