Jako první musíme (z funkčního hlediska) sledovat prostorové umístění kuchyňské linky. Výška pracovní desky, která je uzpůsobena pro práci vestoje, je odvozena od druhu vykonávané činnosti ve vztahu k individuální výšce člověka. Pokud se přípravě jídla věnuje několik lidí, dimenze se přizpůsobí výšce toho, který vaří nejčastěji. Kuchyňská linka může být vybavena i přídavnou (výsuvnou, sklopnou) pracovní plochou pro práci vsedě (ve výšce 65 cm). Vyšší nebo nižší uživatelé kuchyňské linky by měly mít (od tohoto obecného standardu) výšku pracovní desky přiměřeně upravenou. Hloubka pracovní desky se ustálila na rozměru 60 cm. Zadní stěna kuchyňské linky se rozměrově odvíjí od vzdálenosti kuchyňské desky a spodní hrany horních skříněk. Tuto vzdálenost ovlivňuje, i když jen lokálně, médium, na kterém se vaří. Pokud máme plynový varný panel - otevřený oheň (kde je zvýšené riziko vzplanutí při vaření), je tato vzdálenost minimálně 670 mm, pokud vaříme na elektřině, tak stačí 570 mm. Použití otevřeného ohně vylučuje na zadní stěně kuchyňské linky materiály, které nesnesou dlouhodobější vystavení vysokým teplotám. Zadní stěna bývá vybavena více nebo méně inteligentním systémem pro doplňky (nářadí, odkapávače, držáky, poličky), které jsou potřebné při přípravě jídla.
Materiál musí odolávat nejen v ploše, ale i na hranách, koncích a na místech průniku vestavěných prvků. Ideálem je kompaktní (bezespárové) řešení. Styk pracovní desky a zadní stěny kuchyňské linky je převážně řešen demontovatelnou lištou, objevují se i řešení použitím vlepených kovových profilů nebo jednoduché utěsnění odolným silikonovým tmelem. Pevné připojení jsou obvykle méně poruchové a v případě neplánované demontáže skříněk je třeba je strhnout a nahradit novými.Častým problémem v kuchyni je vylití tekutiny na pracovní desku, a tím ohrožení čel spodních skříněk, nebo vytopení zásuvek. Přední hrana desky by měla být přinejmenším předsazená, lepším případem je vytvoření okapového nosu, který umožní lepší odtok tekutiny na podlahu.Některé materiály, ze kterých jsou desky vyráběny, umožňují vytvoření celoobvodového žlábku nebo jakéhosi ochranného mantinelu, který vylitou tekutinu bezpečně odvede do dřezu.
Na vytvoření pracovní kuchyňské desky jsou nejvhodnější kameny s homogenní strukturou a s malou nasákavostí. Sem patří vyvřelé horniny (žula, syenit, porfyr), které mají výborné mechanické vlastnosti. Usazené horniny (vápenec, mramor, travertin, pískovec) a přeměněné horniny (krystalický mramor) jsou ve srovnání s vyvřelými snadno štípatelné s výraznou kresbou, mají však menší pevnost a jsou nasákavé. Pro svou pórovitost musí být povrch kamene speciálně impregnovaný.Kámen je jedním z mála materiálů, u kterých je rozhodující pro konečný výsledek řemeslné zpracování. Hlazením a leštěním kamene docílíme výraznost textury (kresby), naopak, hrubozrnnou úpravou (pemrlování, osekávání) dosahujeme rustikálnější výraz. Kameny nedělají problém ani přímo položené horké předměty a dobře snáší mechanické namáhání, ale vzhledem ke své křehkosti musí mít dostatečnou tloušťku (od čtyř centimetrů), v případě tenčích plátů musí mít nosnou konstrukční podložku.
Beton a teraco (odlévaný přímo na stavbě) a prefabrikovaný beton jsou materiály s bohatými barevnými možnostmi, které jsou homogenní v celé své tloušťce. K výrobě se používá štěrk (beton) nebo drtě a moučky z přírodního kamene (teraco) s cementovým pojivem. Teraco se po aplikaci na hrubý, obvykle betonový podklad dokonale vybrousí a vytváří dokonalý bezespárý povrch. Může být aplikováno i na stěnu a další atypické prvky. Beton a teraco mají podobné mechanické vlastnosti jako přírodní kámen, na dosažení voděodolnosti musí být zušlechtěné speciálními přísadami nebo nátěry. Vláknocementová deska je cementem spojena kombinace skleněných, celulózových, případně polypropylenových vláken ve formě rovných desek a šablon.Výrobky jsou nehořlavé, odolné proti povětrnostním vlivům, hnilobě a hmyzu. Barvené jsou již ve výrobě, případně se upravují jen transparentním nátěrem při zachování přírodní cementové barevnosti. Podobně je možné zpracovat i dřevotřískocementové desky z dřevěných třísek (dřevěná vlna) a z cementu spolu s přísadami. Použijte vláknocementových a dřevotřískocementových desek je stejné. Z desek lze vytvořit kvalitní odolný obklad zadní stěny (po impregnování) nebo konstrukční základ pro pracovní desku (pod keramický obklad).
Dřevo má vlastnost - rozměrovou nestálost způsobenou přijímáním a vylučováním vlhkosti, která při volbě konstrukce vyžaduje značnou obezřetnost. Správným výběrem a vysušením dřeva na vhodný stupeň vlhkosti, odborným lepením do jednoduchých a vícevrstvých spárovek nebo do nekonečného vlysu a samozřejmě vhodnou povrchovou úpravou lze docílit použití masivního dřeva i na kuchyňskou desku. Tvrdé lakování je méně vhodnou povrchovou úpravou, mnohem lépe přežije dřevo v kuchyňském prostředí upravené hloubkovou impregnací olejem. Tuto povrchovou úpravu je ale třeba cyklicky opakovat. Nejdokonalejší úpravou dřeva je tlaková impregnace epoxidovými pryskyřicemi, která trvale odstraní hygroskopičnost dřeva. Na pracovní desky a obklady jsou vhodné, v optimální tloušťce 2,5 až 4 cm, především desky z tvrdých dřevin (buk, dub, výjimečně i ořech a jasan), ale používají se i měkčí (bříza, borovice).
Dřevotříska je nejrozšířenější plošný dílec s dobrými tvarovými a rozměrovými vlastnostmi dosaženými homogenizováním vnitřní struktury. Hladký povrch je možné dobře povrchově upravovat laminováním - nalepením vrstvy papíru napuštěného melaminovou pryskyřicí. Pracovní deska z laminované dřevotřísky v tloušťkách od 2,5 do 4 cm je nejstandardnějším a současně ekonomicky nejvýhodnějším řešením. Na obklad zadní stěny stačí tloušťka kolem jednoho centimetru. Jedinou slabinou desek je vlhkost vnikající přes nechráněné hrany. Výrobci již nabízejí velké množství laminátů (fólií a desek) v různých dezénech a barvách, které jsou převážně ukončeny kvalitním postformingových detailům spodní přední hrany - najháklivějšího místa pro vniknutí vlhkosti. Dřevovláknité desky (MDF deska) jsou určeny převážně pro povrchovou úpravu emailem stříkaných ploch. Takový lakovaný povrch neodolává zvýšenému mechanickému zatížení, a proto je vhodný jen na málo zatížené plochy, jako jsou zadní stěny a doplňkové plochy (barový pult).
Keramika
Tradičními povrchy v kuchyni jsou obklady - cihlové dlaždice a obkládačky, tenkostěnné obklady nebo obklady z porcelánového gresu. K podkladu jsou obvykle připevněny kontaktně (přilepeny tmelem) ve formě svislých obkladů nebo vodorovných dlažeb. Lícová plocha může být bez povrchové úpravy (režná), glazovaná (s lesklou nebo matnou glazurou), hladká nebo s plastickým reliéfem. K výrazově nejrustikálněji působícím obkladem patří "celokeramické" řešení, kde je obložena, kromě zadní stěny, i pracovní plocha s použitím doplňkových tvarovek (rohové, koutové, nárožní) a s dekoračními pásy (bordury, listely). Obklady z porcelánového gresu patří mezi nejkvalitnější neglazované keramické výrobky a vyznačují se úplnou nenasákavostí, vysokou odolností proti obrusu, tvrdostí, homogenností, pevností a chemickou odolností povrchu. V současnosti se, při zvětšování výrobního rozměru, stávají novodobým povrchem renomovaných výrobců kuchyní. Pro keramické obklady je oproti jiným, převážně homogenně působícím materiálem, důležitý skladebný formát a způsob uložení, tzv.. plán kladení.Toto, více nebo méně přiznané spárování, je důležité nejen z hlediska voděodolnosti povrchu, ale výrazně určuje i měřítko v místnosti. Kromě klasických čtvercových formátů (od 10 x 10 do 30 x 30 cm) jsou v oblibě malé mozaikové (čtvercové, kruhové, obdélníkové) formáty. Jedinou slabinou spárovaných obkladů je jejich ztížené čištění od mastnoty a znehodnocování materiálu spárovací hmoty domácími kyselinami (ocet).
Kovy vynikají pevností, tvrdostí, tvárností a trvanlivostí. Široká škála mechanické povrchové úpravy materiálu - faktury (leštění, matování, broušení), výrazně ovlivňuje jeho vnímání.Nejpoužívanějším kovem v kuchyni se stala hlavně nerezová ocel, která má tmavostříbrnou barvu. Pro svou antikoroznost může být použita v interiéru i v exteriéru bez povrchových úprav s uplatněním čistého kovového vzhledu a v různorodých povrchových úpravách. Nejpraktičtějším pro kuchyň je broušený povrch - nejméně je na něm vidět případné znečištění.Kromě celoplošného obkládání se uplatňuje i jako lokální obklad zadní stěny kuchyňské linky v oblasti sporáku - na ploše nejvíce znečišťováním mastnotou a namáhané teplem z vaření. Méně používaným je hliník, kov světlestříbrné barvy, který je lehký a měkký. Může být přírodní - bez povrchové úpravy, povrchově upravený barvami nebo eloxováním (elektrolyticky zoxidovaný hliník). Eloxování hliníku je velmi trvanlivá povrchová úprava a v současnosti se těší oblibě. Hliník se uplatňuje hlavně jako obklad zadní stěny buď ve formě plechů, ale častěji jen ve formě tenké kovové fólie nanesené na podložku. Opatrní musíme být při použití moderních kovolaminátových fólií, které nejsou vhodné pro horizontální plochy - snadno se poškrábou. Součástí systémových obkladů bývají hliníkové lišty a profily nebo funkční detaily (přední, boční, přechodová hrana pracovní desky).
Ploché sklo s různými strukturami nebo s povrchovými úpravami (smaltované, matované, broušené, leptané, upravené nalepením plastové fólie nebo pokovené - zrcadlo) bývá zpravidla použito jako obklad zadní stěny. Ohledem na bezpečnost v kuchyni je vhodné ho upravit jako jednovrstvé bezpečnostní sklo - kalené, které je předpjaté (při rozbití se rozpadne na malé částice s tupými hranami). Kalené sklo je oproti normálnímu elastické, má mnohem vyšší pevnost a odolnost proti výkyvům teplot. Jinou možností k dosažení bezpečnosti je vrstvené bezpečnostní sklo - lepené (po rozbití zůstane ulpí na fólii), které se vyrábí spojením více vrstev skla vysokoelastickými fóliemi (různé barvy a průsvity).Skleněné tvarovky v kombinaci s železobetonem (luxfery) mohou tvořit funkční výplňové zdivo mezi spodními a horními skříňkami s možností přisvětlením pracovní plochy. Skleněná mozaika se vyrábí lisováním a spékáním různobarevné skleněné moučky na formáty (podobně jako keramická mozaika) barevných, čirých nebo neprůhledných skel, které jsou určeny pro dekorativní účely. Díky ceně patří v současnosti k nejexkluzivnějším povrchům.
Plasty jsou specifické materiály, odlišující se od tradičních nižší hustotou, odolností proti korozi, chemikáliím a škůdcům (rostlinným a živočišným), vyznačují se dobrými elektroizolačními vlastnostmi, nízkou propustností vodních par, nízkou tepelnou vodivostí (ale velkou roztažností) a dobrými mechanickými vlastnostmi. Mezi nevýhody patří vysoký stupeň hořlavosti a zvýšené stárnutí (degradace). Plasty se vyskytují na pracovních deskách a obkladech převážně jako nekonstrukční - doplňkové materiály, které ale mají pro jiné materiály velký význam z funkčních i estetických hledisek. Patří sem hlavně dekorační PVC fólie, melaminové fólie, dekorační HPL pláty používané na opláštění dřevotřískových desek, ohraňovací ASB pásky nebo akrylové a polykarbonátové desky, použitelné i jako zadní obklad mimo varné zóny. Mineráloplastové kompozity vznikají zpravidla smícháním mletého přírodního kamene a plastu. Jednou z největších předností tohoto nového materiálu je možnost bezespárového spojení desek (povrch je nenasákavý a antiseptický), což umožňuje vytvoření ideální - kompaktní pracovní plochy (v tloušťce 1 až 3 cm) s dřezem, odtokovými žlábky, mantinely, oblými zakončeními a náběhy. Na rozdíl od kamene se deska, díky podílu plastu, chová jako tepelný izolant (proto není na dotek studená), ale zvýšené teplotě odolává jen krátkodobě.
V designu kuchyňského nábytku je možné sledovat snahu o posunutí zafixované představy o typologii kuchyňské linky.Lokální revoluce se udála hlavně na jednom místě - pracovní ploše. U mnohých zahraničních výrobců už dávno neplatí klasických šedesát centimetrů hloubky pracovní plochy.Prohloubení o patnáct až třicet centimetrů umožňuje osadit v zadní části pracovní desky multifunkční žlab, obsahující odkapávač, elektrické zásuvky, systém tříděného odpadu, odkládací prostory a podobně. Změna hloubky paradoxně pomohla i zlepšení přístupu do horních skříněk, které je nyní možné osadit níže nad pracovní plochu. Systém dovoluje vytvořit na zadní stěně kuchyňské linky, v dosud mrtvém prostoru mezi spodními a horními skříňkami, i nové, výborně dostupné a přehledné úložné prostory.
přičemž neplatí žádné průměrování výšek mezi vařením a mytím nádobí. Kuchyňský dřez je nyní položen na pracovní desku, a tím se jeho dno dostalo do ideální výšky. Některé futuristické koncepty ho dokonce řeší jako samostatnou odnímatelnou nádobu, která má jednoduchý propad na pracovní plochu. Ta, ve formě celoplošného odkanalizování plochého bazénku, umožňuje i na kterékoliv její části osprchovat připravované potraviny. Pro takové řešení vyhovuje nejvíce uplatnění bezespárových povrchů. Minerálněplastové materiály jsou proto jednoznačně na čele nejen v dokonalosti zpracování (při možnosti dosáhnout jakéhokoliv tvaru), ale bohužel i v cenách. Pracovní desky a obklady z nerezavějící oceli jsou cenově přijatelnější, ale málo otevřené atypickým řešením.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez předchozího písemného souhlasu zakázáno.
Stránka Naše návody používá cookies. Více informací zde.