Madeira - jaro po celý rok a pláže s léčivým pískem
Sopečná krajina jako stvořená pro túry, věčně rozkvetlá jako na jaře s nabídkou nezapomenutelné jízdy na speciálních saních. Zažijte unikátní portugalskou Madeiru. Přírodní bohatství, příjemné subtropické klima a teplý Golfský proud se starají o to, že zelená a rozkvetlá Madeira má statut jara po celý rok.
Vnitrozemí ostrova
Hornaté vnitrozemí ostrova nabízí mnoho tras od nejvyšších vrcholů Pico Ruivo či Pico do Arieiro, přes vavřínové pralesy a hluboká údolí se stékající vodou a vodopády, po malebné oblasti s osadami, kde se na plošinách pase dobytek. Chráněné přírodní území na Madeiře, Porte Santo i na dalších ostrovech mají regulovaný vstup, členěné jsou na více i méně náročnější trasy, poznávací stezky a zóny odpočinku. Přírodních pláží není mnoho - jsou však o to zajímavější, klidnější, s léčivým pískem.
Metropole Funchal
s uměleckými galeriemi pod širým nebem konkuruje kráse upravených travnatých koberců i mistrovských přírodních kreací Ostrova věčného jara. Historie, kultura a tradice, světoznámá madeirská krajka a víno jsou také smyslnou součástí hrdého kousku tisíc kilometrů vzdáleného Portugalska. Ve Funchalu a okolí žije více než polovina obyvatel celé Madeiry. Pokud někde pulzuje život ve všech barevných odstínech a nápaditých podobách, je to právě tady. Mezi moderními bary či hotýlky fungují překvapující oázy jedinečných zvyků a tradic.
Na saních bez sněhu
Rozeklaná sopečná krajina Madeiry je jako stvořená pro podnikání túr a výletů nahoru na hory. Návrat však může mít někdy dost nečekanou a - překvapivou podobu. Například, když se člověk vydá na vrch Monte, tyčící se přímo nad hlavním městem Madeiry Funchal. Jedinečná rarita, která zde "jezdí" sto padesát let, provokuje slušnou dávku adrenalinu. Tiché pláže u mořského pobřeží, kde nehrozí zástupy turistů na zeleném vulkanickém ostrově plném kontrastů a překvapení, které je třeba zažít na vlastní kůži.
Šílená jízda v koši
Řítíme se po vozovce dolů z kopce v něčem, co vzdáleně připomíná utržený koš z horkovzdušného balónu s dřevěnou lavicí uvnitř. V koši obdélníkového tvaru upleteném z proutí, ke kterému jsou dole připevněny dvě dřevěné ližiny. Nikde žádný volant, řídítka a - ani brzda! Madeirčany jsme už stihli poznat jako srdečné, otevřené a typicky subtropicky uvolněné lidí ... s tak trochu fatalistickým přístupem k životu. Nyní v koutku duše doufáme, že to s výjimkou poslední vlastnosti platí i o těch dvou klucích v bílých košilích se slamáky na hlavě, kteří se drží za námi a spolu se ženeme na více než podivuhodném dopravním prostředku "Carros de cestos", proutěném autě nebo autě z koše - co sedí doslova a do písmene. Koš na ližinách se totiž řítí dolů ulicemi rychlostí až padesát kilometrů za hodinu, takže si místy koleduje o pokutu za překročení rychlosti v obci. Navíc kličkuje v provozu mezi skutečnými auty přímo na hlavní silnici spojující osadu na vrchu Monte s Funchalem! Během strhující jízdy dokonce zjišťujeme, že pro nás neplatí ani běžné dopravní předpisy. Když protínáme křižovatku, jednoduše ji v plné rychlosti přeletíme, zatímco Fiaty a Fordy musí brzdit ostošest. Opačný postup by byl byl hůře realizovatelný. Jedinou brzdou jsou boty se speciálními gumovými podrážkami, které mají na nohou oba carrieiros, místní sáňkaři. Musí být mimořádně dobře trénovaní! Denně absolvují neznámo kolikrát patnáctiminutový kalup dolů z kopce, během kterého musí celým tělem vést saně, a pak si dva kilometry s převýšením několik set metrů dají zase pěšky nahoru. A to vše pod subtropickým sluncem! V pozadí celého vynálezu na ekologický pohon, který vznikl spojením lidské síly a gravitace, stojí madeirské cesty. Zdejší silničáři jsou již tak zvyklí na neustálé střídání hlubokých říčních údolí a sopečných srázů, že se ani nezdržují se stavbou serpentin do kopců. Jednoduše natáhnou asfaltový koberec rovně nahoru. Výsledkem je, že když položíte na cestu kus desky, letí dolů samospádem. Na sáňkování zde proto vůbec nepotřebujete sníh, který v subtropech ani neznají. Místní silnice jsou tak prudké, že se pořádně unavíte už jen tím, že se snažíte sejít dolů po svých. Jako první zkusili blahodárné působení zemské přitažlivosti využívat montesští rolníci, kteří začali to, co vypěstovali, svážet v koších na trh ve Funchalu. Brzy místo v koších zaujalo "exkluzivnější" zboží. Na Madeiru chodívali s oblibou přezimovat evropští šlechtici včetně posledního rakousko-uherského panovníka Karla I., který je dokonce na kopci Monte pohřben. Nad městem si dali postavit sídla, večery však chtěli trávit a bavit se dolů u moře. Ke svérázné a originální osobní přepravě byl pak už jen krok.
Procházka v oblacích
Dostat se na Madeiře za malou chvíli od mořské hladiny do výšky několik stovek metrů není nikdy složité. Strmé skály a hory zde vystupují přímo z vln Atlantiku. Na útesu Cabo Girao je to však přece jen trochu jiné. Už jen proto, že je to rekordní zážitek. S výškou téměř šest set metrů je to druhý nejvyšší přímořský útes v Evropě a jeden z nejvyšších na světě. Navíc zde čeká atrakce, která se dá srovnat snad jen s Velkým kaňonem v americké Arizoně. Není mnoho míst, kde by měl člověk pocit, že létá aniž by opustil matičku zemi. Ale stačí se vydat na prosklenou promenádu pár metrů od hrany útesu ve volném prostoru. Zdánlivě pod nohama budete mít pár políček na kousku země, který se vtiskl mezi útes a oceán. Místní je volají fajãs do Cabo Girao a předtím se k nim dostali pouze lodí. Už asi deset let sem po skalní stěně vysoké téměř 600 metrů funguje výtah. Nástup do něj vyžaduje odvahu a tak trochu i žaludek horolezce. Výsledek však stojí za to! Pokud vám při tom výhledu proběhne hlavou nápad raději se otočit, nebudete sami. Název útesu Cabo Girao by bylo možné přeložit i jako Otočkový mys a dal mu ho objevitel ostrova João Gonçalves Zarco, když na moři pod ním musel obrátit své lodě na průzkumné plavbě z míst, kde dnes leží stotisícová metropole Madeiry Funchal. Pokud se na vyhlídce podíváte doleva, uvidíte bílé domy hlavního města, jak sbíhají ze svahu k moři v délce asi devíti kilometrů. Přes rýhovanou zemi po rovině Madeira je prostě svá - nádherná, malebná, pestrá a představuje neuvěřitelnou skládačku nejrůznějších typů krajiny. Od přímořských pralesů a banánovníkových plantáží až po vysokohorské louky ve výšce okolo dvou tisíc metrů si lze vybrat jakoukoliv oblast a stanoviště - na ostrově ho určitě najdete.
Vodní kanály
V zemi výšin i přímořských plání však zároveň najdete něco, co byste jinde hledali marně. Více než dva tisíce kilometrů zavlažovacích kanálů - tzv. levád. Na ostrov, který má délku kolem sedmdesát kilometrů, je to opravdu úctyhodné množství vodních toků. Vybudovat takovou síť nebylo jednoduché. V minulosti na levádách těžce pracovali zejména afričtí a arabští otroci. Kanály totiž musí mít jemný, místy až téměř vodorovný sklon, aby jimi voda tekla pozvolna a nezpůsobila cestou škody. Vytvořit něco takového v sopečné krajině připomínající ze všeho nejvíc zkamenělou horskou dráhu je nadlidský úkol! Důkazem toho jsou i četná přemostění, po kterých kanály překonávají údolí, nebo čtyřicet kilometrů tunelů provrtávajících madeirské hory.
Věčné jaro
Madeira je ostrovem věčného jara, kde panuje přívětivé klima a poměrně často prší. Proč tedy namáhavě budovat takovou rozsáhlou síť kanálů na vodu? Odpověď je třeba hledat v podzemí sopečného ostrova. Jeho podloží je natolik prošpikované nejrůznějšími dutinami, jeskyněmi a puklinami, že připomíná gigantickou houbu nebo kus obřího ementálu, kde se veškerá dešťová voda shromažďuje, problém je však v orientaci geologických vrstev madeirských hornin. Ty jsou nakloněny tak, že většina vody z podzemí steče na severní pobřeží ostrova. Tam však zároveň prší nejvíce a žije nejméně lidí. Tvoří se tak koloběh vody, který nechává jižní pobřeží suché. Pro tuto oblast to není dobrá zpráva, protože právě zde se rozprostírají statisícové hlavní město i další zalidněná místa. Originálním řešením jsou právě leváda, které odvádějí vodu ze severu na jih.
Zároveň také přivádějí opačným směrem dovnitř ostrova zástupy turistů, kteří v posledních letech začali podél kanálů proudit jako mravenci. Skoro každá leváda má totiž obslužnou cestu, která k ní umožňuje přístup a podle potřeby čištění. V minulosti byly takové trasy často jedinou spojnicí odlehlých vesnic s okolním světem. Dnes je návštěvníci využívají na pěší túry. V malebném prostředí lze často zažít i nečekaná setkání. Je zde nejen čistá příroda, svěžího a nádherného subtropického ostrova ale i jeho přívětiví lidé.